V dřívějších dobách byla práce trestem. Už Bible vypráví příběh Adama a Evy, kteří byli vyhnáni z ráje a odsouzeni se o sebe postarat. Když jsme byli lovci a sběrači, trávili jsme prací jen několik hodin týdně – přesně tolik, kolik jsme potřebovali, aby nás práce uživila. Nikdo nehledal práci jen kvůli práci samotné. Nikdo si od práce nesliboval štěstí, seberealizaci nebo smysl života.
V antice zůstala práce něčím špinavým, urážlivým, pracovali otroci a nevolníci. Kdo měl peníze, kdo patřil ke společenské elitě, toho ani ve snu nenapadlo, aby bojoval o jakoukoliv formu práva na práci. Práci se vyhýbal, jak jen to šlo. Kdo nechtěl ztratit vážnost, vyznačoval se právě tím, že nepracoval. Práce se považovala za něco špatného. Říkalo se, že otupuje ducha a korumpuje člověka. Žádoucí byla zahálka, čas přemýšlet, filozofovat, debatovat.
Otrokářství, feudalismus i socialismus nás vedli a vedou k povinnosti pracovat, a to i pod hrozbou trestu (smrt, bití, mučení či vězení). Vytvořili jsme si proto vlastní iluzi dělnické třídy “že práce šlechtí” a práci postavili na piedestal. Jsme ochotni jí sloužit do roztrhání těla. Zapomínáme přitom často na sebe, své koníčky, kamarády, rodinu a vydáváme svou energii a čas až do úplného vyčerpání. Pracujeme od svítání do setmění, od mládí až do stáří, a odcházíme unavení, nemocní a vyčerpaní s příslibem “almužny” na dožití.
Opravdu si myslíte, že práce šlechtí nebo jde jen o dobře odvedený marketing na lidské zdroje?
Kolik času denně věnujete práci a kolik času sobě? Svým kamarádům? Svým koníčkům? Svým dětem? Cestování, studiu, přemýšlení, poznávání ….? Využíváte práci pro sebe, svůj rozvoj a zdroj příjmu, nebo práce vykořisťuje vás?