I když některé poučky tvrdí, že na penězích v životě zas tak moc nezáleží, opak je pravdou. Jsou hybatelem mnoha našich rozhodnutích, včetně těch partnerských. Hospodaření s financemi se na našich vztazích významně podepisuje a odráží jejich kvalitu.
Na rozpadlou usedlost ve středočeské vesnici Němčice narazil česko-holandský pár náhodou, ale okamžitě si místo zamiloval. Netrvalo dlouho a manželé se rozhodli, že se zde usadí a vybudují rodinný minipivovar, penzion a hospodářství. Půjčili si od banky peníze na rekonstrukci a pustili se do práce. Loni otevřeli pivovarský dům, letos na jaře chtěli přivítat první ubytované hosty. Jenže přišla epidemie a s ní i nouzový stav. „Příjmy se výrazně snížily a hodně zakázek se ruší. Výdaje se naopak znásobily, protože část řemeslníků a dodavatelů šla do karantény, čímž nám způsobili drahé časové proluky a místo nich hledáme náhradu. Druhá část si najednou zvýšila ceny, protože si kompenzují ztráty příjmů. Velmi těžko se nyní vyjednává a hledá kompromis. V cenách se promítá nejistota a strach, že karanténa potrvá ještě týdny,“ popisuje Anna van der Weerden, která se při studiích v Nizozemí seznámila se svým manželem a společně se přestěhovali do Čech. Aby měli na opravu a provoz statku, věnují se nadále svým profesím. Kvůli vládním opatřením však Martijnovi, který je softwarový inženýr, zkrátili úvazek, takže si Anna jako právnička musela vzít více zakázek, aby ukočírovali rodinný rozpočet. S péčí o malou dceru jim pomáhá zbytek rodiny.
Rozpočet vzhůru nohama
Situace je donutila vzhledem k hypotékám a investičnímu úvěru, jednat rychle. Prioritou je pro ně dokončení stavby, proto rodina počítá každou vydanou částku daleko pečlivěji než dříve. „V domácnosti šetříme na potravinách a jídle, které bychom jedli mimo domov, dále na poplatcích za školku a také na naftě, protože nejezdíme tak často do Prahy. Utrácíme výrazně více za vše okolo pivovaru, především za materiál, neboť část stavebnin je zavřená, a tak sháníme materiál porůznu, i z větší dálky,“ vypočítává Anna, která se stará jak o rodinnou, tak i firemní kasu pivovaru. Přestože je zvyklá řešit finance s manželem, krizová situace je donutila o nich více mluvit a více kontrolovat rozpočet, což vztahu velmi prospívá. „Současný stav vede ke stmelení, hodně blbostí prostě neřešíte. Je u nás klidnější atmosféra a vlastně i větší legrace,“ poukazuje Anna na pozitivní stránky nouzového stavu.
Podobnou zkušenost má i Jan Vávra a jeho žena, kteří jsou oba psychologové a pracují jako OSVČ. Radost z toho, že se mohou více věnovat dětem, jim kazí skutečnost, že náhle přišli o značnou část zakázek. „Po zavedení nouzových opatření jsme si sedli a přemýšleli, jak nepřijít o příjem úplně. Vyřešili jsme to kurzy a konzultacemi online. Naštěstí jsme flexibilní, takže se můžeme střídat v péči o děti i o domácnost,“ říká Jan Vávra a dodává, že také okamžitě museli začít více hlídat rozpočet. K tomu jim pomohlo, že mnoho výdajů v souvislosti s dětmi jim aktuálně odpadlo. Ušetří také na jízdném, jídle v restauracích a na kulturním vyžití. Největší problém vidí v tom, že zatím není jasné, co bude dál a jestli jim stát poskytne nějakou finanční pomoc. „Neustále hledáme možnosti, jak pracovat, i když se situace bude měnit. Nejsme úplně spořivé typy, i když něco málo našetřeno máme,“ přiznává psycholog.
Právě flexibilita nahrává momentálně podnikatelům před zaměstnanci. Znají trh a mohou tak rychle reagovat na nastalou změnu. „Není zas podstatné, čemu se věnovali doposud, je důležité nabídnout lidem nový užitek, které jim pomůže řešit problémy nové doby. Dobrý podnikatel se umí adaptovat na nové podmínky. Ten, který to neumí, nevydělával ani před koronavirem,“ glosuje situace finanční odbornice Marcela Hrubošová. Podle ní jsou na tom hůř zaměstnaní lidé, kteří přišli o práci. Ti mohou čas v karanténě využít k tomu, aby přemýšleli nad dalšími kariérními kroky, zároveň se mohou vzdělávat a získávat více informací o trhu a svém potenciálním uplatnění.
Kladivo na dluhy
Krizový stav dává zabrat všem, nejvíce však rodinám, které přišly o podstatnou část příjmů nebo jim dokonce finanční tok vyschnul úplně. Velkou část z nich tvoří lidé, co pracující ve službách a cestovním ruchu, dále i drobní živnostníci, podnikatelé a umělci. Podle agentury STEM je z pěti a čtvrt milionu pracujících Čechů aktuálně ohroženo výpadkem mzdy nebo její části přes 750 tisíc, z nichje 40 % (cca 300 tisíc) těch, co nemají žádné úspory a jsou tak ohroženi bezprostředně. Čísla se shodují s údaji online portálu Profesia.cz, který zprostředkovává práci. Největší část jejich klientů, což je 40 % uvedlo, že žijí od výplaty k výplatě, dalších 16 % dokonce s příjmem nevystačí a využívá kontokorent, kreditní karty nebo krátkodobé půjčky. Menší rezervu má téměř třetina odpovídajících, cca 17 % v hodnotě jedné až dvou výplat.
„Z našich interních výzkumů a bohužel i z oficiálních statistik ČSÚ vyplývá, že zhruba třetina českých domácností nemá finanční rezervu vyšší, než je 10 tisíc korun. To znamená, že dojde-li v rodině k neočekávanému výdaji či situaci, prudce stoupá riziko nebezpečného zadlužení domácnosti,“ říká Filip Hrubý, mluvčí České spořitelny. Finanční rezerva, kterou by měla mít každá rodina našetřenou, je přitom ve výši tří až šesti měsíčních platů.
Právě lidé, kteří už nějaké dluhy mají, patří mezi nejohroženější skupinu. S výpadkem příjmu přichází výpadek ve splácení, na který se vážou upomínky a penále. Aby půjčky nestoupaly pomůže, když si rodina udělá seznam všech věřitelů a začne jednat s tím, který je nejnebezpečnější z hlediska velkých pokut. „Dále bych se podívala, co mám doma za majetek a jakou má hodnotu. Snažila bych se prodat něco, čím bych v nadcházející době mohla umořit část pohledávky. Odklady splátek, které banky nabízejí, nejsou řešením. Dluh není dar a banka si nechá odklad velmi dobře zaplatit. Hrozí, že o majetek v budoucnu stejně přijdu v rámci exekuce a následné dražby, jen to bude stát daleko více. A dluhy budu mít stále,“ varuje Marcela Hrubošová, které dříve pracovala v oblasti vymáhání pohledávek a má s exekučním systémem bohaté zkušenosti.
Tikající rozbušky
Statistky hovoří o tom, že po nevěře jsou druhým nejčastějším důvodem partnerských rozchodů peníze. Podle odborníků jsou právě dluhy častou příčinou krachu vztahů. Lidé je mnohdy před svými protějšky tají až do chvíle, než přijde upomínka nebo zazvoní exekutor.
Pokud není rozdělené společné jmění manželů, stojí před dluhy jako rovnocenní partneři. Napůjčuje-li si jeden z nich peníze, a to i bez souhlasu toho druhého, a přestane je splácet, pak jsou za dluhy zodpovědní oba a exekutor může obstavit i bankovní účet druhého partnera. I z tohoto důvodu doporučují experti předmanželskou smlouvu. „Může spoustu věcí vyřešit. Je ovšem potřeba, aby souhlasily obě strany. Tato smlouva je obzvláště vhodná v případě rozdílné výše majetků, nebo když jeden z partnerů podniká. Může zároveň oběma partnerům poskytovat ochranu a bezpečí pro případ rozchodu. Při rozvodovosti okolo 50 %, má tento úkon své racionální opodstatnění,“ vysvětluje Lukáš Urbánek, finanční poradce z Partners.
Nemusí to být jen utajené dluhy nebo peníze ulité stranou, co v partnerském soužití působí jako tikající rozbuška. Není výjimkou ani to, když jeden z partnerů drží ruku nad rodinnou kasou, zatímco ten druhý ani netuší, kolik stojí provoz domácnosti. „Máma byla celý život zvyklá, že se o rodinné hospodaření stará táta. Podnikali spolu a peníze si vypláceli v hotovosti, takže když potřebovala, stačilo sáhnout do kredence. Dodnes mají jeden účet s jednou kreditní kartou, od které máma donedávna neznala ani PIN. Změnilo se to až před třemi lety, když se naše rodinná známá ocitla po smrti manžela náhle úplně bez peněz. Máma si uvědomila, že se něco podobného může stát i jí,“ popisuje rodinné poměry Hana Sovová.
Mnoho párů si nechce připouštět, že by o druhého mohli přijít. Jenže kromě dluhů, často lidi do svízelné situace dostane právě nečekaná smrt partnera. Pokud navzájem nemají přehled o svých účtech a závazcích, mohou se ze dne na den ocitnout v situaci, kdy mají zablokovaný účet, na který jim chodí výplata, důchod či výnosy z podnikání.
Nejlepší prevencí před nenadálými tragédiemi a nepříjemnými překvapeními je proto otevřeně o penězích s partnerem mluvit. „Určitě by se partneři měli shodnout na společném rozpočtu. Je důležité, aby oba byli obeznámeni s tím, kolik stojí provoz domácnosti a jaké poplatky je nutné každý měsíc zaplatit. Spolupráce a vzájemná kontrola potom pomáhá vyvarovat se špatných rozhodnutí a je důležitá i co se týká strategických výdajů,“ vysvětluje finanční poradce Lukáš Urbánek. Pro optimální společný rozpočet platí pravidlo 10:20:30:40, tedy deset procent na rezervy a pojištění, dvacet procent na dlouhodobější cíle, třicet na bydlení a čtyřicet na jídlo, zábavu a další běžnou spotřebu.
Zacházení s penězi může kopírovat naši osobnost, rozhodně však souvisí s vůlí a schopností mít finance pod kontrolou, tedy s dlouhodobým plánováním a uvažováním nad riziky. Stačí se tedy podívat na náš účet a hned si uděláme jasnější představu, jak moc ji dokážeme mít pevnou vůli. Někdy stav účtu může reflektovat to, v jakém aktuálním energetickém rozpoložení se zrovna nacházíme a může korelovat s minusovými hodnotami na účtu (nebo též vysoce plusovými). „Pokud se to děje opakovaně, je dobré se zamyslet nad tím, jak vlastně zacházíme sami se sebou. Někdy můžeme dojít k zajímavým překvapením. Například k tomu, že i když pracujeme nonstop, paradoxně nám to více peněz nepřinese, ale je lepší si zdroje úplně jinak rozložit.“ říká psycholožka Martina Viewegová.
Společně, ale každý zvlášť
Češi podle se podle výsledků výzkumu společnosti ING nejčastěji (50,3 %) podílejí na provozu domácnosti společně, ale každý z partnerů má svůj vlastní účet. Dalších 20 % respondentů hospodaří tak, že má vedle oddělených účtů navíc alespoň jeden společný a 28 % má pouze společné účty. Téměř tři čtvrtiny Čechů se svým partnerem i společně spoří, většina má sdílené konto, 31 % procent si kromě společného spoření odkládá peníze stranou i na vlastní samostatný účet. Ostatní si peníze šetří pouze odděleně a zbylých 5 % nešetří vůbec.
Společný účet by měl být výsledkem toho, že oba mají podobný přístup k hospodaření a dobře se znají. Je odrazem vzájemné důvěry a odpovědnosti. Vhodný je podle psycholožky Martiny Viewegové model, kdy má každý z partnerů své účty, ale jako rodina či pár mají účet společný, ze kterého se hradí provozní záležitosti. Koneckonců, je tak snadnější koupit například dárek partnerovi, nebo i sobě, aniž by to vzbuzovalo emoce nebo zkazilo překvapení.
Nastavení domácího hospodaření je čistě individuální, protože každému vyhovuje něco jiného. U běžného českého páru bývá zvykem, že jsou finance rozdělené a každý z partnerů platí určité položky. Ženy vydělávání v průměru o 24 % méně než muži, takže manžel zpravidla platí v domácnosti jednu velkou položku, bývá to hypotéka nebo nájem. Na ženu pak vycházejí drobnější položky, jako jsou nákupy potravin a věcí do domácnosti, kroužky pro děti. „Past tkví v tom, že ony drobné položky při dnešních cenách často spolknou i 100 % ženina příjmu. Takže zatímco muži zůstává třeba padesát procent platu, který si může spořit, ženy často musejí pod tlakem okolností řešit svoje finance chaoticky,“ upozorňuje Marcela Hrubošová.
S prosíkem za manželem
Největší problém je, když oba mlčí a nedokážou sdělit partnerovi, co jim vadí. Zejména když jeden je zvyklý všechno rozpočítávat, další v tom vidí přehnanou šetřivost a potýká se s pocity ukřivděnosti, že partnerovi na něm vlastně nezáleží, protože za něj ani korunu neutratí. Rozdíl může být i v tom, co je pro jednoho málo a pro druhého hodně. Což může nastat ve chvíli, kdy jsou oba z různých sociálních vrstev.Pokud oba partneři chtějí a něco pro to dělají, pak má šanci být dlouhodobý každý vztah. Pokud je postaven na toleranci a respektu. Je třeba si nastavit pravidla tak, aby nebyli ani pro jednoho z partnerů nepříjemná. Ideální je takové řešení, kdy se oba cítí svobodní a necítí se trapně, že má jeden podstatně méně peněz a nemůže tak partnerovi dopřávat, zatímco druhý šetřit nemusí. „Vždy platí, že jakmile se jeden bude cítit využíván nebo závislý, může to vztah ohrozit. Je tedy velmi důležité o těchto věcech otevřeně a průběžně mluvit, protože se v průběhu vztahu mění. Zejména pak ve chvíli, kdy žena nastupuje na mateřskou dovolenou,“ varuje psycholožka.
Žena, která je zvyklá na vlastní plat, se najednou musí vypořádat s velkým finančním propadem. Rodičovský příspěvek mnohdy nepokryje ani základní potřeby dítěte, natož matky. Ocitá se tak závislá na partnerovi a jeho příjmech. „S prvním dítětem jsem měla příspěvek poměrně vysoký a vystačila s ním, při druhém už byl ale citelně nižší a musela jsem začít říkat manželovi o peníze. Nebyl na to zvyklý a měl pocit, že moc utrácím. Řešil se mnou každou věc, kterou jsem chtěla koupit a byl mi schopný vyčíst i kafe. Teď už máme děti tři a situace se nezměnila, každý nákup či dětský kroužek musím před manželem obhajovat. Je to trapné a vysilují, ale nedá se nic dělat,“ popisuje Zuzana Horká s tím, že její plat je poloviční než manželův a jde téměř celý na výdaje za děti a domácnost. Stejně jako další oslovené ženy vidí velký problém v tom, že muži nechápou, jak ponižují je pro ženu říkat si o peníze, přestože jejich partneři nemají na rozdíl od manžela paní Horké většinou žádný problém zaplatit potřebné výdaje.
Připadají si však závislé a podřízené partnerovi, bojují s pocity méněcennosti a kvalita vztahu upadá. „To je důvod, proč se řada žen, které byly před nástupem na mateřskou dovolenou zvyklé rozhodovat o sobě samy a v partnerství se cítily jako rovnocenní partneři, daleko více snaží vrátit už po pár měsících do zaměstnání nebo se při mateřské snaží rozjet vlastní podnikání. Nejedná se pouze o zajištění dalšího příjmu pro rodinu, ale i celkové uplatnění ženy ve společnosti,“ vysvětluje finanční expertka Marcela Hrubošová.
Peníze vždy byly a zůstanou příčinou mnoha konfliktů a rodinných rozepří, ať už jich je málo nebo hodně. Ten, kdo přináší do domácího rozpočtu větší částku, by se v žádném případě neměl povyšovat nad druhého. Každý může mít jinou roli a do společné domácnosti přispívat různým způsobem, zásadní je respekt a důvěra. Takže pokud se partneři nejsou schopni shodnout v oblasti financí, hrozí, že si nebudou si rozumět pravděpodobně i v jiných oblastech společného života.
