Téma kapesné a otázky typu: „Máme dávat dětem kapesné? Od jakého věku a v jaké výši? Je lepší týdně nebo měsíčně? Co když dítě peníze utratí a chce další, mám podlehnout a dát mu je? Má být kapesné podle vás předmětem odměny nebo trestu? Naši přátelé odměňují děti za pomoc v domácnosti, jiní zase trestají sníženým kapesným špatné chování. Jaké je optimální řešení?“, jsou v mé praxi výuky finanční gramotnosti velmi časté. Na prvním místě si musíme jako rodiče uvědomit, co chceme kapesným sledovat a čeho chceme u dítěte docílit.
Pokud dáme dětem kapesné na školní výlet nebo školu v přírodě, pak neočekáváme nic jiného, než že si dítě peníze užije, když si bude chtít něco koupit. Pokud se však rozhodneme, že budeme dětem dávat nějaký pravidelný příjem, pak je naší povinností děti naučit i to, jak s penězi hospodařit. Nestačí jen říci, šetři si a neutrácej za hlouposti.
Bohatí lidé nešetří, vědí, že peníze se musí točit, aby vytvářely bohatství. Kapesné by v tomto případě mělo u dětí naplňovat funkci výchovnou. Děti by se měly s kapesným učit, jak si peníze rozdělit, jak je spravovat a jak s nimi hospodařit. Když se už v dětství naučí dělení peněz na tři hromádky – jedna hromádka pro mě, jedna hromádka na povinné výdaje (například obědy ve škole, družina, školní pomůcky nebo výdaje na kroužky), a jedna hromádka jako rezerva na horší časy, ale také jako zdroj pro vytváření si vlastního bohatství podle pravidla „peníze dělají další peníze“, budou pro budoucnost a vstup do dospělosti dobře připraveni.
Můj osobní příběh:
Mám jeden svůj osobní tip, jak zacházet s penězi při výchově dětí, kterému mě naučili mí rodiče a dodnes z něj čerpám. Jako dítě jsem nikdy kapesné od rodičů nedostávala, pouze finanční příspěvky od babiček na kolotoč nebo na zmrzlinu. Vše, co jsem si přála mít, jsem mohla dostat například k narozeninám, svátku nebo o Vánocích. Vždy jsem z toho měla obrovskou radost, když se mé přání naplnilo a dostala jsem přesně ten dárek, který jsem chtěla. Že jsem vše nedostala hned, mě naučilo těšit se a následně se z naplněného přání skutečně radovat. Když jsem pak byla v období puberty a toužila po nějaké věci, dali mi rodiče obrovskou příležitost naučit se hodnotě peněz. Dostala jsem od nich následující nabídku: pokud si na danou věc dokáži naspořit polovinu částky, druhou půlku mi dají oni. Byla to výzva a zároveň obrovská podpora splnit si svá přání. Jediné, co to chtělo, byla má aktivní účast. Veškeré peníze, které jsem od té doby dostala (na narozeniny, svátek, Velikonoce, od babiček a jiné) jsem začala odkládat do krabičky a spořit si je, abych měla co nejdříve polovinu částky na své přání. Rovněž jsem začala vyhledávat příležitosti přivýdělku – vracela jsem tátovi pivní láhve, protože mi dovolil nechat si drobné mince, běhala jsem atletické závody, protože za startovné byla odměna, dělala jsem úklid na hřišti nebo jiné pomocné brigády, sbírala jsem ovoce a zeleninu pro sousedy nebo v družstvu, pletla jsem svetry pro známé, zkrátka vše za co byla i malá odměna, bylo pro mě dobré. Jakmile jsem naspořila polovinu částky, přišla jsem za rodiči a oni mi vždy dali tu druhou. Úsměvné pak bylo, že ve spoustě případů jsem si danou věc (své přání) vůbec nekoupila. Buď to dlouhé získávání mé poloviny potlačilo touhu po dané věci, nebo hodnota té věci nedokázala dostatečně vyvážit námahu, která se získáváním částky byla spojena. Prostě mi najednou ta věc nestála za to. Rodičům jsem peníze vždy vrátila, nebo mi řekli, ať si je nechám, protože věděli, že už znám jejich hodnotu a nikdy je neutratím za něco, čeho bych později litovala a neudělalo mi to skutečnou radost.
Ke své devítileté dceři dnes přistupuji stejně. Jen jí sem tam ulehčuji, s ohledem na věk, v možnostech výdělku, ale buďte si jisti, že nic nemá bez práce (samozřejmě vyjma všech svátků :-). A kde z tohoto přístupy těžím dnes já? Naučil mě vidět příležitosti a možnosti – jak se dají peníze vydělávat, a umožnil mi rozšířit zdroje příjmů tak, abychom nebyly závislé pouze na jednom příjmu.
