Nevraživot vůči přistěhovalcům

Rozkvět San Franciska měl také odvrácenou stranu. Neexistence správních úřadů včetně soudů vedla k používání práva Divokého Západu. Lidé si zákony tvořili sami. Nejčetnějším trestem bylo lynčování. Teprve v listopadu 1849, po prvních všelidových volbách a schválení samostatné ústavy, se právní situace začala zlepšovat. Když se v září 1850 Kalifornie stala 31. státem Americké unie, dobové komentáře vstup hodnotily velmi rozporuplně: Označovaly Kalifornii za místo zářící zlatem, ze kterého kape krev. Pověsti o bohaté zemi se rychle šířily do jiných zemí i na další kontinenty. Příliv imigrantů narazil na nevraživost Američanů. Ta dosahovala až hysterie a rasového násilí, kdy prakticky každý trestný čin byl připisován především Mexičanům, kteří pak začali z území Kalifornie prchat. Tomu také od jara 1850 výrazně napomohlo speciální zdaňování cizinců. Skvěle se přizpůsobili imigranti z Číny, kteří se velmi rychle organizovali a řádně platili daně. Navíc šlo o obchodníky a jiné profese než zlatokopy. Počet čínských obyvatel v roce 1852 dosáhl 20 tisíc.

Indiáni přišli o vše

Pokud jde o zlato, v roce 1851 byla situace jiná než před třemi lety. Většina zlatých dolů byla v rukou těžařských společností, kterým individuální zlatokopové nemohli konkurovat a stávali se námezdními dělníky v dolech.Touha po zlatě vedla k zabírání území osídlených Indiány. Později již nešlo ani tak o nalezení dalšího zlata jako spíše o získání území pro původní americké zlatokopy a jejich rodinné příslušníky, především za účelem farmaření. V období 1850 až 1870 tak došlo k „legálnímu“ vyhlazení 120 000 Indiánů, čtyř pětin všech Indiánů na území Kalifornie. Volná konkurence jednoznačně směřovala k oligopolizaci, kdy v oboru působilo jen pár firem, které si mohly domlouvat společnou cenovou politiku. Povrchové zlato bylo téměř vytěženo či vyrýžováno z řek a jeho těžba byla stále náročnější a nákladnější. Na druhou stranu těžařské společnosti mohly zlato těžit samozřejmě mnohem efektivněji než individuální zlatokopové. Zatímco v letech 1849 až 1852 bylo v průměru vytěženo 80 tun zlata ročně, rekordní byl rok 1853 s 95 tunami. Od roku 1854 začalo množství vytěženého zlata výrazně klesat a zlatá horečka skončila. V tomto období je možné nalézat neuvěřitelné lidské osudy, převyprávěné literaturou i filmem. Ekonomicky nejpodstatnější je souvislost mezi množstvím vytěženého zlata, respektive množstvím peněz, a ekonomickým růstem. Pokud lidé nechtěli platit přímo fyzickým zlatem, bylo zlato odprodáváno bankám, a do oběhu se dostávaly papírové bankovky. Zlato tak mělo zásadní vliv na růst množství peněz v oběhu.