Jedná se o v praxi záměrné navrhování výrobků s omezenou užitkovostí.
Tato idea je stará jako průmyslová revoluce (1760-1840): navrhnout produkt s vadou, aby se nedal po stanovené době používat nebo byl zastaralý. Následkem toho se „rozbije“ nebo „přestane fungovat“. Ve 30 letech vedoucí pracovníci společnosti General Electric zkoumali, jak by mohli snížit životnost žárovek, které vyráběli, a výrobci automobilů zahájili diskusi o možnosti vyrábět auta s přibližně stanovenou „užitkovostí“.
Termín „plánované zastarávání“ se do slovníku dostal poprvé v roce 1932, kdy se objevil ve stati nazvané „Ending the Depression through Planned Obsolescence“ („Ukončení Velké krize s pomocí plánovaného zastarávání“), kterou napsal realitní makléř z Manhattanu, Bernard London, jenž byl zastáncem legalizace tohoto postupu, protože stimuluje domácí spotřebu během Velké krize. Plánované zastarávání přestalo být koncem 50.let tak populární jako dřív, protože etika ve výrobcích vyvolávala pocit, že jsou podvodníci obírající pracující o těžce vydělané peníze tím, že jim prodávají výrobky s „datem úmrtí“. Nicméně časy se změnily. Plánované zastarávání funguje dál a je neustále sofistikovanější. Například výrobci zubních kartáčků navrhují štětiny, které se zbarví, aby naznačily, že je třeba kartáček nahradit novým, přestože to ještě není nutné. Pravdou však je, že zastarávání nemusí být vždy plánované. Je to otázka zastarávání funkčnosti. Když byly v roce 1913 uvedeny na trh vozy se startérem, všechna auto byla přes noc zastaralá. Zastarávání je spojeno i s poptávkou, protože po čase přestane být o výrobek zájem, například z estetických důvodů. S plánovaným zastaráváním jsou však spojeny specifické etické a morální otázky. Měly by výrobky být záměrně navrhovány tak, aby se brzy opotřebovaly a obchodníci mohli prodávat víc zboží a zvyšovat zisky na úkor ubohých zákazníků?
Novinkou od 1.dubna 2021 je, že EU zavádí “Právo na opravu” u domácích spotřebičů. Blýská se nám tak na lepší časy?!
