Ohlédnutí za kauzou bankovních poplatků
Jedním z velkých témat, která v letech 2013 a 2014 zaměstnávala české soudy, byly nepochybně tzv. bankovní poplatky, přesněji řečeno žaloby klientů bank, prostřednictvím kterých se domáhali vrácení poplatků za správu úvěru již zaplacených bankám.
Ze snahy několika jednotlivců se poměrně záhy stala masová záležitost, světlo světa spatřily různé iniciativy, které za podpory advokátních kanceláří začaly chrlit tisíce výzev adresovaných bankám a následně i tisíce žalob k soudům. Naděje klientů na vrácení částek většinou maximálně v řádu jednotek tisíc korun se postupně ztenčovaly s tím, jak začalo narůstat skóre vyhraných sporů ve prospěch bank. Definitivní konec těmto nadějím učinily v dubnu 2014 krátce po sobě Ústavní a Nejvyšší soud. Není od věci se s určitým časovým odstupem za touto kauzou krátce ohlédnout.
Poplatky, jež banky vybírají za různé jimi poskytované služby, jsou již dlouhou dobu vděčným mediálním tématem, jsou vyhlašovány soutěže o nejabsurdnější bankovní poplatky, strefují se do nich diskutéři na internetových serverech apod. Nic to nicméně nezměnilo na tom, že klienti i dále uzavírali s bankami smlouvy, v nichž se zavazovali k placení těchto poplatků a také je platili. Jedním z těchto poplatků – a dost možná nikoli tím nejvíce kritizovaným – byl i poplatek bankami označovaný nejčastěji jako poplatek za správu úvěru či za vedení úvěrového účtu. Drtivou většinu klientů českých bank by nepochybně nikdy nenapadlo, že požadavek jejich banky na placení tohoto poplatku by mohl být protiprávní, nebýt rozsudku německého Spolkového soudního dvora z června 2011. S odkazem na něj se v roce 2012 první jednotlivci začali obracet na banky s výzvou, aby jim již zaplacené poplatky byly vráceny. Poměrně záhy se tyto ojedinělé aktivity přetavily do několika masových „poplatkových“ iniciativ či snad lépe řečeno podnikatelských projektů (poplatkyzpet.cz, jdeto.de, bankovnipoplatky.com apod.), z nichž některé klientům slibovaly, že za ně již zaplacené poplatky vymohou zpět a jako odměnu si ponechají náhradu nákladů řízení, kterou soudy přikážou bankám zaplatit.
Klienti argumentovali především tak, že ujednání o poplatku v úvěrové smlouvě je neplatné, neboť – slovy § 56 odst. 1 starého občanského zákoníku – v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k jejich újmě jako spotřebitelů značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy. Konkrétně uváděli, že poplatek postrádá hospodářskou ekvivalenci vztahu, neboť fakticky k žádné správě úvěru nedochází, poplatek slouží bankám jen k hrazení nákladů na její vlastní administrativu a není jim za něj poskytována žádná služba. Namítali dále, že ujednání o poplatku je neplatné pro neurčitost, neboť z něj není zřejmé, co je obsahem správy úvěru a za co je poplatek hrazen, že bylo sjednáno v omylu, že za něj bude poskytována nějaká služba, a že s ohledem na absenci poskytování jakékoli takové služby jde o ujednání, které je nutno považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Naše kancelář zastupovala v řízení před soudy dvě finanční instituce (jednu klasickou banku a jednu stavební spořitelnu). Ve vyjádřeních k žalobám klientů jsme upozorňovali předně na to, že správa úvěru není chiméra, ale poměrně rozsáhlý soubor činností, které finanční instituce v souvislosti s poskytnutým úvěrem provádějí (sledování dodržování účelovosti úvěru; asistence a poradenství na pobočkách či distančním způsobem; inkaso splátek úvěru; zasílání potvrzení o zaplacených úrocích pro daňové účely atd.). Nelze tedy vůbec hovořit o tom, že by poplatek byl placen takříkajíc „za nic“. Poukazovali jsme navíc na to, že ustanovení § 56 odst. 1 starého občanského zákoníku, na které klienti bank spoléhali, se podle odstavce druhého tohoto ustanovení nevztahovalo na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, za která je namístě považovat i ujednání o poplatku. Soudy by tedy vůbec neměly zkoumat údajnou nerovnováhu mezi stranami úvěrové smlouvy, kterou by takové ujednání mělo vytvářet. Ačkoli zpočátku se v několika jednotlivých případech soudy přiklonily na stranu klientů, poměrně rychle se situace začala jednoznačně obracet ve prospěch bank. V březnu 2014 podle zpráv ve sdělovacích prostředcích skóre narostlo již na hrozivých 361:4. Vzhledem k tomu, že v zásadě se částky, jejichž vrácení se klienti žalobami domáhali, nepřekračovaly hranici 10.000 Kč, nemohli neúspěšní účastníci řízení podávat odvolání a nezbývalo jim, než se obracet přímo na Ústavní soud s ústavními stížnostmi. Od něj si klienti a je podporující iniciativy slibovali, že vývoj celé kauzy opět zvrátí na jejich stranu, ale jejich naděje v tomto směru byly záhy zklamány. Ústavní soud v nálezu z 10. 4. 2014, v němž se bankovními poplatky poprvé zabýval, ústavní stížnost jednoho neúspěšného žalobce zamítl, když zapochyboval o přítomnosti jakékoli ústavněprávní dimenze případu.
Definitivní konec nadějím učinil přesně dva týdny po Ústavním soudu také Nejvyšší soud, jehož občanskoprávní a obchodní kolegium přijalo stanovisko v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudců o žalobách na vrácení poplatků za správu úvěru. Nejvyšší soud konkrétně přijal dva následující závěry:
I. Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán.
II. Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Kolegium vyšlo z toho, že skutečnost, zda a jaké plnění úvěrový věřitel (banka) poskytl uvěrovému dlužníku (spotřebiteli) v rámci správy úvěru, je pro posouzení určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru nerozhodná. Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu.Z ekonomického hlediska každá cena odráží náklady prodejce a jeho marži, a proto není neobvyklé ani nelegitimní, aby náklady úvěrového věřitele na správu úvěru kryl příslušný poplatek jako součást ceny plnění. Poplatek za spravování úvěru je ve smyslu občanského práva cenou plnění ve smyslu § 56 odst. 2 starého občanského zákoníku, proto se na ujednání o něm nevztahuje možnost soudního přezkumu její přiměřenosti. V zásadě stejný pohled na oprávněnost nároků na vrácení poplatků za správu úvěru zaujal také finanční arbitr, zákonem zřízený mimosoudní orgán řešení sporů, který bezplatně rozhoduje spory mezi zákazníky a finančními institucemi, na který se někteří klienti rovněž v relativně hojném počtu obraceli. Několika z nich přesto částečně vyhověl, neboť shledal, že banky nebyly oprávněny jednostranně zvyšovat výši poplatku za správu úvěru v průběhu úvěrového vztahu, a uložil bankám zaplatit rozdíl mezi zvýšenou a původní výší poplatku.
V reakci na právní názor zaujatý Ústavním a Nejvyšším soudem organizátoři poplatkových iniciativ doporučili klientům, aby své žaloby vzali zpět, což se také v drtivé většině případů stalo. Soudy tak ve velkém počtu vydávají rozhodnutí o zastavení řízení a neúspěšné žalobce odsuzují k zaplacení náhrady nákladů řízení v řádově stejné výši, jako byla hodnota předmětu daného řízení. Celou kauzu však přesto ještě nelze mít za zcela uzavřenou. V prosinci loňského roku se totiž na Soudní dvůr Evropské unie obrátil Krajský soud v Prešově s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce. Soudu v Lucemburku v něm v souvislosti se spotřebitelskými úvěry položil celkem šest otázek týkajících se zejména výkladu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Minimálně některé z otázek se přitom týkají i problémů, s nimiž se musely v předchozích dvou letech vypořádávat i české soudy.
zdroj: Litigační novinky 6/2015 Havel Holásek advokátní kancelář