27.9.1819 Dubeč – 19.1.1896 Hradec Králové

Byl jeden z nejvýznamnějších českých výrobců hudebních nástrojů. Na svou dobu byl velmi odvážný a geniální konstruktér.

Jako druhorozený neměl moc velké vyhlídky na majetek rodiny a tak se rozhodl již v mladém věku jít vlastní cestou. Bylo mu pouhých třináct let, když odešel do Prahy do učení do dílny nástrojářského mistra Jana Adama Bauera. Už tehdy měl mladý Václav v oblibě hru na klarinet, křídlovku i hornu a sám si doma nástroje zručně opravoval. Bauer ho zprvu pustil jen k pomocným pracím, ale velmi brzy vypozoroval, že jeho učeň má talent a chuť experimentovat.

• Právě experimenty v tvorbě hudebních nástrojů ho později proslavily. Jakmile dovršil plnoletosti, vydal se Červený na pětiletý vandr po Čechách, Moravě, Uhrách i po Rakousku. Když se vrátil, nástrojář Bauer ho chtěl zpět, ale Červený odmítl, měl zlaté české ručičky, absolutní hudební sluch, obrovskou píli, vynalézavou hlavu, podnikavého ducha a chtěl něco svého. Aby ale svému učiteli nekonkuroval, přestěhoval se do Hradce Králové, kde si založil vlastní továrnu na výrobu hudebních nástrojů. V roce 1942 otevřel zprvu malou dílnu a nestačil se otáčet. Jeho jméno se rozkřiklo a on byl zavalen zakázkami. Dva roky nato vynalezl hudební nástroj, který pokřtil na “kornon”. O tomto novém hudebním nástroji se dověděl v Německu maestro Richard Wagner (známý nejen svými kolosálními operními díly jako Tanhäuser, Lohengrin, Tristan und Isolde, Ring der Nibelungen etc., ale také svým ne zcela počestným způsobem života.) Wagner motivoval Červeného ke konstrukci nástroje, který by vyhovoval jeho požadavkům. Tak vznikla v dílně Červeného Wagnerova tuba. Ve svých nejlepších časech měla jeho firma na pětašedesát zaměstnanců a vyráběla ručně asi tři tisíce nástrojů ročně.

• V. F. Červený byl i velmi dobrým obchodníkem. Od samého počátku svých aktivit se soustřeďoval na dodávku svých nástrojů na světové trhy. Zůčastňoval se mezinárodních výstav a s pomocí svého bratra založili zastoupení přímo v New Yorku. Na mezinárodních výstavách, ať již v Barceloně, Chicagu, Mnichově, Paříži, Philadelphii či Vídni sklízel velké úspěchy a uznání.
• Ve chvíli, kdy už si myslel, že jeho firma nemůže fungovat lépe, přišla rána pod pás. Ničivá epidemie cholery. Zákeřná nemoc připravila o život několik jeho dělníků. Než stačil zaučit nové, výroba drhla a zákazníci čekali. První velkou krizi Červený ustál a co víc, začal obchodovat se zahraničím. Vyvážel do Ameriky, na Kubu, do Ruska až na Kavkaz.
• Když v sedmdesáti sedmi letech starý pán zemřel, jeho firmu ve skvělé kondici převzali jeho dva synové Jaroslav a Stanislav. Červeného společnost však brzy přestane být tím, čím bývala. Ze špičkové nástrojářské firmy, které bylo těžké v Evropě konkurovat, se brzy stává řadovou, ale ještě do začátku první světové války dobře fungující.
• Válka ji ale položí na lopatky. Po válce se firma ještě na chvíli nastartuje, ale už nemá takový odbyt. Po roce 1948 byla továrna Červený začleněna do státního podniku AMATI Kraslice, jednoho z největších světových výrobců dechových nástrojů. Nástroje se však nadále vyráběly ve starých prostorách. Až v roce 1973 se výroba přestěhovala do nedaleké nové budovy v Hradci Králové. Firma funguje pod hlavičkou AMATI Kraslice i dnes a výrobní program se i nadále soustřeďuje na cylindrové nástroje s širokou mensurou v intencích toho nejlepšího, co po sobě zanechal V.F.Červený. Nynější nástroje jsou pak výsledkem spojení dlouholeté zkušenosti a znalosti rukodělné práce a nejmodernější technologie.

Marcela Hrubošová je finanční koučka, zakladatelka Financí pro radost, Akademie a nadačního fondu Kuřátko Pípo, úspěšná podnikatelka, vášnivá sportovkyně a v neposlední řadě oddaná maminka. Sešly jsme se v Obecním domě nad šálkem kávy, abychom si popovídaly o penězích, životních hodnotách, podnikání a finanční gramotnosti. Její životní misí je skrze vzdělávání finanční gramotnosti pomáhat lidem žít šťastný a naplněný život v hojnosti a vysoké životní úrovni.

Dva muži, kteří stojí za značkou Laurin&Klement – Václav Klement (16.10.1868 – 12.8.1938) knihkupec a Václav Laurin (27.9.1865 – 4.12. 1930) strojní zámečník.

• Václav Klement neměl šťastné dětství. Brzy mu zemřela matka a byl vychováván macechou. Ta mu však nevěnovala téměř žádnou péči. Od svých čtrnácti let musel Václav Klement manuálně pracovat, studia mu byla odepřena, i když projevil značné nadání ke studiu. Stal se učněm v knihkupectví ve Slaném, kde při zaměstnání vystudoval měšťanskou školu. Po vyučení začal pracovat v Praze, odtud odchází do Mladé Boleslavi, kde pracoval u knihkupce Novotného. Po smrti svého zaměstnavatele knihkupectví odkoupil a vedl jej sám. Byl vášnivým cyklistou a proto vedle knih prodával i kola.
• V roce 1896 si koupil (jako technický nadšenec) jízdní kolo od drážďanské firmy Seidel & Naumann. Když došlo na kole k závadě, napsal firmě český dopis s žádostí o opravu. Firma mu odpověděla velmi stručně, že požaduje-li odpověď, musí zákazník používat „pro ně srozumitelný jazyk“ (tj. Němčinu). Tato odpověď Václava rozlobila a přivedla ho k nápadu založit vlastní dílnu na opravu a později i na výrobu jízdních kol.
• Ve svém nadšenectví pro jízdní kola se seznámil s Václavem Laurinem, mladým strojním zámečníkem, vyjímečně technicky talentovaným a manuálně velmi zručným, společníkem Josefa Krause, majitele dílny na seřizování bicyklů, a nabídl mu založení vlastní dílny,která by se zabývala opravami jízdních kol a komplexních servisních služeb.

V roce 1895 si společně najali v Mladé Boleslavi, na místě zvaném U sedmi zlodějů dílnu, kde pak pod jménem Laurin&Klement, společně se svými pěti zaměstnanci, opravovali a vyráběli jízdní kola, nesoucí značku Slavia. Václav Laurin se staral o technickou stránku podnikání a Václav Klement o komerční aktivity.

• Během několika týdnů zaměstnávali 9 dělníků a pořídili si malý parní stroj. Kromě výroby nových bicyklů se zaobírali i opravami. I přes písemně potvrzenou dvouletou záruku na nová kola bylo shánění zákazníků složité a mezi dealery byla i zastavárna, proto v říjnu 1896 přišel Klement s revolučním prodejem na splátky bez navýšení.
• V roce 1899 se v nabídce, kromě pěti typů bicyklů, dvou typů tandemů a dvou typů dětských kol, objevila první motocykleta (kolo s pomocným motorkem nad předním kolem). V neděli 11. listopadu 1899 pak představili veřejnosti první skutečný moderní motocykl Laurin & Klement Typ 1, s motorem uloženým ve spodní části rámu, tj. v ideálním těžišti pod jezdcem. Výroba motocyklů byla zprvu okrajová, v monarchii zájemci prakticky neexistovali a prvních 35 objednávek tak Klement sehnal teprve v Německu.
• O definitivní orientaci továrny však v roce 1900 rozhodl nečekaně úspěšný kontrakt na 150 motocyklů pro londýnskou společnost Hawetson, díky kterému také Václav Klement definitivně skončil s kariérou knihkupce.
• Koncem roku 1905, kdy měla továrna rozlohu 80 ha a 355 zaměstnanců, představila první skutečný automobil: voiturettu Laurin Klement A. Díky bezkonkurenční ceně 3600 K měl rázem úspěch u více než stovky zákazníků.

• Rostoucí zájem zákazníků tlačil na investiční kapitál, kterého se však nedostávalo, a tak se oba společníci rozhodli pro přeměnu společnosti na akciovou společnost. 19. července 1907 tak byla zapsána do obchodního rejstříku firma Laurin & Klement, akciová společnost, továrna automobilů v Mladé Boleslavi. Klement se stal jejím generálním ředitelem, Laurin technickým ředitelem, a továrna se brzy rozrostla na plochu 134 ha s šesti sty zaměstnanci.
• Domácí trh v rámci českých zemí nebyl příliš veliký, v rámci monarchie to již bylo lepší – například celá pětina produkce směřovala do rakouských zemí. Výrazný podíl měl export, například předválečné Rusko odebíralo více než třetinu všech vyrobených vozidel.Klement se už dávno snažil o zlevnění výroby zavedením nových lehkých automobilů vyráběných ve větších sériích.

Za první světové války byla výroba automobilů a motocyklů omezena ve prospěch válečných potřeb. Klement tehdy vyreklamoval zaměstnance automobilky z odvodů na frontu díky tomu, že ve firmě zavedli výrobu munice a zbraní pro armádu nebo vyráběli vlastní obráběcí stroje.

• Naopak po válce se dostavily problémy vzniklé novým geopolitickým uspořádáním a zpřetrháním řady obchodních vazeb: z relativně velkého rakousko-uherského hospodářského prostoru se většina zákazníků náhle ocitla za hranicemi, minimalizoval se však vývoz i do tak vzdálených destinací, jako Austrálie nebo Japonsko. Nově vzniklé evropské státy byly často hospodářsky zesláblé a to platilo i pro Československo, které v počátcích bojovalo o územní integritu a automobilky byly pod kontrolou armády.
• V noci z pátku 27. na sobotu 28. Června 1924 zachvátil areál firmy požář, při kterém byla zničena významná část technologií. Ačkoli se podařilo technické vybavení nahradit a v listopadu 1924 se již v nově vystavěných budovách znovu vyrábělo, ocitla se společnost v existenční tísni: její automobily prohrávaly v konkurenčním boji se značkami Praga a Tatra z důvodu stárnoucí koncepce, malosériové výroby a tedy vysokých cen. Byla nutná finanční injekce jednak pro výstavbu nových provozů velkosériové výroby, jednak pro vývoj zcela nových typů vozů.
• Proto 27.června 1925 došlo k fúzi automobilky L&K se strojírenským koncernem Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni. Mladoboleslavská automobilka se tím pádem stala pouze jedním z několika výrobních závodů a orientovala se na osobní automobily, téměř veškerou administrativu převzalo obchodní ředitelství Škody v Praze a vývoj a výroba užitkových automobilů se přestěhoval do Plzně.
• Výroba motocyklů byla zastavena. Václav Laurin se stal řadovým ředitelem, Václav Klement generálním radou, oba bez významnější zodpovědnosti a tedy i pravomocí.

Pojmenování Laurin & Klement používá současný výrobce Škoda Auto pro pojmenování nejluxusnější výbavy některých vozů – Škoda Felicia Laurin & Klement, Škoda Octavia Laurin & Klement a Škoda Superb Laurin & Klement.

EMIL KOLBEN (1.11.1862 – 3.7.1943)

• Emil Kolben byl český vynálezce, jeden z nejvýznamnějších podnikatelů meziválečného Československa.


• 
Emil Kolben se narodil jako jedno z deseti dětí chudého židovského domkáře. Vystudoval reálné gymnázium v Praze na Malé Straně a a poté ukončil i studium elektrotechniky a strojnictví na pražské německé technice.

• Jeho talentu si všiml zemský český výbor a udělil mu dvouleté Gerstnerovo stipendium umožňující studijní cesty do zahraničí. Kolben nejdříve poznává průmyslové podniky v Evropě, brzy ale zamířil za oceán do USA.

Při svém působení v USA se Emil Kolben seznámil s N. Teslou a s T. A. Edisonem. N. Tesla, kterého Kolben osobně poznal v roce 1889 při zkouškách Teslových třífázových motorů, přesvědčil Emila Kolbena o výhodách střídavého proudu oproti proudu stejnosměrnému. Ve společnostech T. A. Edisona pak Kolben v letech 1882 – 92 pracoval – nejdříve v Edison Machine Co. Shenectady, později se pak stal Edisonovým asistentem v Orange a ředitelem technické kanceláře a laboratoře v General Electric Co.
• Po návratu do Evropy v roce 1892 nastoupil Emil Kolben u švýcarské firmy Oerlikon, která byla známa výrobou vícefázových generátorů. Zde Kolben pracoval jako šéfkonstruktér a věnoval se konstrukci střídavých elektrických strojů.

V roce 1896 se Emil Kolben vrátil do Prahy. V témže roce založil v pražských Vysočanech společnost Kolben a spol., která vyráběla elektrické stroje a přístroje. Jedním z prvních výrobků společnosti byl třífázový alternátor o výkonu 60 kW. O dva roky později se firma mění na akciovou společnost a od roku 1899 nese název Elektrotechnická a.s. V roce 1911 navštívil Kolbena v Praze jeho dřívější spolupracovník T. A. Edison.

Kolbenovo podnikání zdárně přečkalo 1. světovou válku. Po ní se však poměry začaly rychle měnit. Zdatný inženýr se ale nenechal zaskočit. V roce 1921 se jeho společnost spojila s Českomoravskou strojírnou a vzniká Českomoravská-Kolben, a.s.

V roce 1927 dochází k fúzi Českomoravské-Kolben a strojírnou Breitfeld & Daněk a.s. Tímto spojením vznikl velký strojírenský koncern ČKD – Českomoravské-Kolben-Daněk.

V nové společnosti působil Emil Kolben v pozici ředitele a místopředsedy správní rady. Pod jeho vedením dosáhla společnost ve velmi krátké době světové úrovně.

Navzdory celosvětové krizi podnik po fúzi vzkvétal.

• Rozsah jeho aktivit výrazně ovlivňoval prosperitu a stabilitu celé meziválečné československé ekonomiky a navíc výborně reprezentoval tento stát všude, kam vyvážel. Podnik dodával nejen elektrické stroje, ale také celé elektrárenské komplexy, domácí spotřebiče, lokomotivy, letecké motory, vojenské tahače a další zařízení. Téměř doslova platilo heslo vyrábíme všechno, od špendlíku po lokomotivy. Závod tehdy zaměstnával 12 tisíc pracovníků. Emil Kolben se také stal zakladatelem firem Pražské továrny na káble v Praze-Hostivaři a Pražské elektroinstalační společnosti v Praze-Hloubětíně.
• Emil Kolben nezanedbával ani vědeckou práci, publikoval v odborných časopisech a nikdy neztratil kontakt s technickým vývojem.

• Po nástupu fašismu v roce 1939 byl 16. března téhož roku Emil Kolben kvůli svému židovskému původu odvolán ze svých funkcí v ČKD. Přestože protektorátní vláda pro něj požadovala u říšských úřadů výjimku, byl zatčen gestapem a musel nastoupit s celou rodinou do transportu. Byl internován v terezínském koncentračním táboře. Zde také v roce 1943 zemřel.

HANA PODOLSKÁ – největší podnikatelka módního průmyslu

Vybudovala první prestižní módní salón v Čechách, její tvorbu uznávala celá Evropa a jako první perfektně ovládala i marketing a PR. O manžela a oba syny ji ale připravil osud, o firmu zase komunisté. Trpký osud první dámy české módy Hany Podolské přezdívané česká Coco Chanel.

Hana Podolská, vlastním jménem Johanna, se narodila 16. května 1880 jako nejstarší z dvanácti dětí, z nichž se ale dospělosti dožilo pouze pět. Zpočátku vypadalo její dětství téměř pohádkově, protože její tatínek František Vošahlík byl uznávaný architekt a stavitel. Jenže zemřel v pouhých 44 letech na tuberkulózu, a tak se mladičká Hana musela nejen postavit na vlastní nohy, ale i pomáhat mamince uživit mladší sourozence. Naštěstí byla velmi zručná, a tak se vyučila dámskou krejčovou u Anežky Fišerové v pražské Celetné ulici.

• Zpočátku docházela do domácností zákaznic, naštěstí se ale brzy seznámila s akademickým malířem Viktorem Podolskim, v jehož žilách kolovala polská zemanská krev. Po krátké známosti se vzali a právě díky manželovi si Hana otevřela v roce 1908 svoji první dílnu v domě U Pěti králů ve Vyšehradské ulici v pražských Nuslích.
• Začínala velmi skromně, pouze se dvěma švadlenami, firmě se ale dařilo, a tak se již v roce 1914 mohla rodina přestěhovat do luxusního bytu v paláci Lucerna na Václavském náměstí, kde si Podolská otevřela první opravdový módní salón, který dostal název Modelový dům Hany Podolské.
• Hanin manžel patřil ve své generaci opravdu k bílým vránám. Svou ženu velmi miloval a všemožně podporoval, a tak dokonce nechal malování a začal pracovat ve firmě své ženy, což na počátku minulého století rozhodně nebylo běžné. Zlatá éra salónu nastala po první světové válce, kdy se proměnil na opravdu luxusní modelový dům, jehož součástí bylo i kloboučnictví a kožešnictví. Také počet švadlen se rozrostl na několik desítek.
• Zatímco do první světové války se české dámy inspirovaly zejména ve Vídni, po ní se rychle začaly orientovat na Francii. Mezi dvěma světovými válkami se česká móda obecně vyšvihla mezi evropskou špičku a její úroveň za Paříží rozhodně nezaostávala. Výrazně k tomu přispěla právě Hana Podolská, která pravidelně jezdila do metropole nad Seinou na přehlídky, aby měla přehled o všem, co se ve světě módy šustlo, a především aby odpozorovala všechny aktuální trendy a nabídla je okamžitě svým zákaznicím. Svého času se její salón také jmenoval Maison Podolská a rovněž názvy všech modelů byly ve francouzštině.
• Účast na přehlídkách ji stála spoustu peněz. Jezdila na ně se svou dvorní kreslířkou Hedvikou Vlkovou a účast ji vyšla přibližně na 30 000 korun, což byla tehdy obrovská částka. Vymyslely systém, jak obelstít zákaz kreslení a fotografování na přehlídkách. Jakmile Podolskou nějaký model zaujal, mrkla na Vlkovou, ta okamžitě odešla na toaletu a tam si vše zaznamenala. Zprostředkovat francouzské trendy měly i speciální módní dopisovatelky.
• Nakonec začala pořádat módní přehlídky sama a staly se významnými společenskými událostmi. Některé byly soukromé, třeba pro manželky ministrů, jiných se účastnilo i 300 lidí. Zpočátku předváděly modely odvážné dámy ze společnosti nebo populární herečky, ve 30. letech třeba Adina Mandlová nebo pěvkyně Jarmila Novotná. Později začala zaměstnávat první profesionální manekýny. Stát se modelkou u Podolské nebylo snadné. Zvláštní důraz kladla především na ladnou chůzi a manekýny rozdělovala do několika typů – sportovní, elegantní a mladistvý. K velkému úspěchu jejího salónu přispěl nejen cit pro módu, ale především její píle, důraz na dokonalé zpracování a neustálé sledování aktuálních trendů. Podolská skvěle ovládala to, co bychom dnes nazvali uměním marketingu a PR. Kromě přehlídek vydávala i vlastní časopisy Móda a vkus a Eva, v nichž komentovala své modely, radila zákaznicím a popisovala aktuální módní trendy. Navíc spojila síly s jedním z nejlepších fotografů své doby Františkem Drtikolem, který její modely fotografoval.

Hana Podolská měla podnikatelského ducha a jako jedna z prvních pochopila, že pasivní čekání na zákazníky jí velkou slávu nepřinese. Kdo chce být na špičce, musí být vidět. A tak s Drtikolem a svými modelkami pravidelně vyrážela na dostihy do Chuchle a jednou ročně s nimi jezdila na týden i do Mariánských lázní, kde se scházela tehdejší smetánka. Manekýny měly za úkol projít se několikrát po kolonádě, samozřejmě vždy v jiném modelu. Spolupracovala také s filmem a kostýmy pro nejeden dobový trhák se šily právě u ní. V její toaletě například okouzlila Adina Mandlová Oldřicha Nového v legendárním Kristiánovi či Lída Baarová zazářila ve filmu Maskovaná milenka. Ve filmu Katakomby zase v jedné scéně Adina Mandlová otvírá krabici se šaty a kamera poměrně dlouho zabírá zřetelný nápis Modelový dům Hany Podolské, což by bylo dnes označeno za učebnicový příklad product placementu.

V době největší slávy se na šaty od ní čekalo až půl roku, Podolská totiž tvrdě dbala na kvalitu. Dohlížela na šití, neunikl jí prý ani jediný chybný steh, a osobně se účastnila každé zkoušky. Byla opravdu nekompromisní šéfová, na druhou stranu ale prý dokázala dobrou práci náležitě ocenit. Dámy, které si nemohly dovolit šít u ní běžně, leckdy i hodně dlouho šetřily, aby si mohly dopřát alespoň jeden její model. K jejímu úspěchu přispělo i to, že byla velmi společenská a s mnohými zákaznicemi se stýkala i v osobním životě. Výborně je znala, věděla, v čem se budou cítit dobře, jakou jejich přednost vyzdvihnout, a co naopak zakrýt.

První dáma Hana Benešová, filmové hvězdy Adina Mandlová, Nataša Gollová či Hana Vítová, automobilová závodnice Eliška Junková… nejvýznamnější osobnosti první republiky si v jejím salónu doslova podávaly dveře. Česká Coco Chanel – tak se Haně Podolské přezdívalo rozhodně právem, stala se synonymem elegance, kdo něco znamenal, šil právě u ní. Známkou šatů od Podolské byly ten nejlepší materiál, dokonalé zpracování, střízlivost, ženskost a šarm evropské úrovně.

• Jako první zaměstnávala profesionální manekýny, spolupracovala s jedním z nejlepších fotografů a perfektně uměla své umění prodat.

Zpočátku se jí dařilo úplně ve všem. Měla šťastné manželství, porodila dva syny. Jenže jakoby ji osud chtěl za mimořádný úspěch potrestat, uštědřil jí sérii krutých ran, po nichž nakonec zůstala úplně sama. První velká tragédie ji potkala v roce 1926, když její manžel zahynul nešťastnou náhodou na honu. S jeho ztrátou se nikdy nevyrovnala. To však byl teprve začátek. V roce 1935 její starší syn náhle oslepl, krátce nato ochrnul a nakonec zemřel. Po druhé světové válce už ji nic dobrého nečekalo. V roce 1948 emigrovala do USA snacha, která v jejím salónu pracovala jako kreslířka. Vzápětí byl její syn zatčen a skončil ve vězení. Po propuštění emigroval za manželkou a Podolská ho už nikdy neviděla.

Nakonec přišla i o své poslední ‘dítě‘ – svůj salón. Po roce 1948 byl znárodněn a dostal nový název Oděvní služba Eva. Původní lesk se rychle vytratil, kontakty s Paříží byly zpřetrhány. Hana Podolská sice směla díky přímluvě první dámy Marty Gottwaldové ve firmě zůstat, aby si vydělala alespoň na nějakou penzi, ovšem pouze jako prodavačka. Vydělávala 2400 korun měsíčně a kromě salónu přišla i o polovinu svého bytu. V roce 1954 dostala ze dne na den výpověď a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou, v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro Československou televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972 a veškerý svůj majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala.

Zdroj: http://www.krajskelisty.cz

COSIMO MEDICI

(1389 – 1464)

• patřil k nejzdatnějším podnikatelům období renesance. Věnoval se bankovnictví, obchodování a lichvě, tak jako celý rod Medici, který svým “uměním” utvářet bohatství vládl ve Florencii a Itálii více než 400 let.

• Cosimo nejlépe dokázal reagovat na nové podmínky, které přinášel dálkový námořní obchod a hospodářská expanze za křížových výprav. Florencie se v té době zaměřovala na výrobu spotřebních předmětů – textílií pro blízké i vzdálenější trhy.
• Medicejší si vydobyli vedle bankovně obchodních a lichvářských operací i monopolní postavení při výběru papežských desátků. Finanční prostředky Medicejských zapouštěly kořeny i do půdy politiky a moci ve Florencii, ale i v celé Itálii. Ve 14. století vedli Medici – tabulku nejbohatších lidí – s příznáním 79 472 florenů (florén = původní zlatá mince. Od roku 1252 ražena jako vzorová a nejstabilnější měna tehdejší Evropy). Další 3 nejbohatší rody v tabulce dávaly dohromady příjem 55 000 florenů.
• Vedle bankovních služeb, byli Medici velmi úspěšní v obchodu s luxusními tkaninami (převážně hedvábím), na které rychle přešli, když začal upadat prodej sukna a konkurence začala přivážet sukno vlámské. Dalším zdrojem jejich velkého bohatství se stala těžba kamence (použ. v barvířství jako mořidlo). Mistři byli i v oboru, kterému se dnes říká “PUBLIC RELATIONSHIP”.
• Otec Cosima Giovanni Medici vždy svým dvěma synům vstěpoval nejen vůli být ještě bohatší než on, ale pamatovat na to, že žádný florenstský kupec, kterému se slušně daří, si nezaslouží úcty jenom pro peníze. Jeho povinností je i přispívat ke slávě rodného města.
• Cosimo zdůrazňoval ve svém profesním životě 3 ctnosti podnikatele: statečnost, umírněnost a prozíravost.
• V dalších letech se Cosimovi dostalo dalších úspěchů. Stal se finančním poradcem papeže Jana XXIII, který ho sebou vzal na koncil do Kostnice. Proslul zavedením daňové soustavy. Jako první pochopil význam úvěrů. Vydával směnky, které kryly finanční toky mezi kupujícími a prodávajícími. Dohlížel na jejich řádné zúčtování čímž velmi přispěl k rozvoji prvního bezhotovostního platebního styku.
• Cosimo vytvořil síť bankovních filiálek a stal se největším bankovních domem v Evropě. Jeho pobočky byly v Římě, Janově, Benátkách…,ale i v Bruggu, Ženevě či Londýně.
• Cosimo následoval rad svého otce a rozvíjel rozkvět města Florencie. Vybudoval knihovny, domy, paláce, chrámy, obchody, dílny atd. Cosimo prosazoval nádheru a velkolepost, ale jen u veřejných staveb, zcela záměrně nechtěl své soukromí vystavovat na odiv příliš ambiciózními a honosnými paláci a domy. Od otce převzal radu, kterou předával svým synům – ani v zájmu obchodu: neprovokovat bohaté a mocné, s chudými a slabými vždy jednat laskavě a nikdy nespěchat se svým doporučením, ale své mínění projevovat nenápadně během rozhovoru.
• Cosimo zemřel ve věku 76 let (1.8.1464) a dostalo se mu označení Capo della Republica (Hlava republiky) a titul Pater Patriae (Otec vlasti).

Další z rodu Medici, kteří se významně podíleli na vytváření rodového bohatství a historii:

Lorenzo Medici (1449 – 1492), který velmi podporoval rozvoj renesance a pravidelně se scházel s umělci, malíří, sochaři, matematiky. Finančně velmi podporoval – Boticelliho, Toscanelliho, Leonarda da Vinci, Michelangela Buonarrotiho a další.

Cosimo I (1519 – 1574), který vytvořil Toskánské velkovévodství.

Francesco I (1541 – 1587), který vytvořil galerii Uffizzi.

Kateřina Medicejská (1519 – 1589), která se provdala za francouzského krále Jindřicha II a do dějin se zapsala masakrem hugenotů tzv. Bartolomějskou nocí.

Cosimo II (1590 – 1621), který před církví chránil Galilea Galilei.

Dlouhou řadu Medici uzavírá Cosimo III (1642 – 1723), který se proslavil jen tím, že byl u moci 53 let a za jeho vlády majetek, umění i věda začala ve Florencii chátrat. Definitivní tečku za érou slavného rodu Medici udělal jeho syn Gian Gastone, jehož smrtí v roce 1737 vymřel i celý rod Medici.

František Wichterle (23. září 1840 – 11. června 1891) byl prostějovský podnikatel a zakladatel firmy První prostějovská továrna na hospodářské stroje F. Wichterle, která se postupně rozrůstala až v roce 1918 (již po jeho smrti) došlo k jejímu sloučení s firmou F. a J. Kovářík a vznikla firma Wikov.

• František Wichterle byl synem prostějovského koželuha a kožešníka Jana Wichterleho. František pracoval v mládí na místním magistrátu jako úředník, později se stal solicitátorem u notáře. V roce 1871 zakoupil společně se svými švagry Adolfem a Janem Procházkovými v dražbě městskou plynárnu a využil poptávky po zemědělských strojích. Na dvoře plynárny postavil malou dílnu, ve které s několika dělníky začal opravovat a vyrábět jednoduché stroje pro rolnická hospodářství pod firmou Wichterle a Procházka. Pustil se také do obchodování s hospodářskými stroji amerického výrobce Dehringa.
• 27. 10. 1878 se stal spoluzakladatelem První prostějovské dílny na hospodářské nářadí Wichterle a Procházka, kde už se hospodářské stroje přímo vyráběly, a to v dílně na dvoře plynárny. V roce 1880 se vzdal vedení plynárny, odkoupil podíl v dílně a stal se jediným majitelem První prostějovské továrny na hospodářské stroje F. Wichterle. Postupně skupoval okolní pozemky kolem plynárny i konkurenční firmy. Výroba s úspěchem prosperovala. V roce 1882 začal se stavbou továrního objektu v němž koncem roku 1883 postavil slévárnu. V roce 1885 v blízkosti jeho továrny, na protější straně silnice z Prostějova do Vrahovic, vznikla nová továrna, rovněž na opravy a výrobu hospodářských strojů – Zaoral a spol. Zaoral byl předtím mistrem a jeho společníci Lazar a Dostál dělníky ve Wichterlově továrně. Oba společníci se však se Zaoralem brzy rozešli. Jejich místo převzal tichý společník Arnošt Zajíček, syn tehdejšího německého starosty města Prostějova. V roce 1886 se továrna Zaoral a spol. dostala do finančních nesnází. Těsně před jejím krachem se však podařilo Zajíčkovu advokátu ji prodat dvěma nezkušeným hanáckým rolníkům Běhalovi a Kuželovi, kteří ji vedli pod firmou První českomoravská rolnická továrna na hospodářské stroje se slévárnou v Prostějově, Jan Běhal a Josef Kužela. Její chod však udrželi jen 8 měsíců. V únoru roku 1887 byli nuceni zastavit platy zaměstnancům a jejich továrna byla prodaná v exekuční dražbě Zajíčkovu švagrovi Biberlemu. Tak se dostala zpět do Zajíčkovy rodiny. Oba rolníci přišli na mizinu, ztratili svoje grunty i s pozemky. Ani tentokrát však běh továrny neobstál v konkurenci. V září roku 1888 ji i se slévárnou koupil František Wichterle za 29.500 zlatých (za 18.500 zl. budovy a pozemky a za 11.000 zl. inventář). Postupně ji dalšími přístavbami rozšiřoval. Tak vznikla továrna, která byla v obchodním rejstříku již v roce 1884 zapsána pod názvem První Prostějovská továrna na hospodářské stroje a motory, slévárna na kov a železo František Wichterle.

  

• K zapracování svých zaměstnanců si zajistil potřebné odborné, provozní a obchodní pracovní síly z míst, kde již strojírenský průmysl byl zaveden. Od výroby jednoduchého nářadí, řezaček a šrotovníků s ručním pohonem, studničních i hnojůvkových pump, ručních mlýnků a lisů na vinné hrozny a ovoce, se postupně přešlo na výrobu ručních i žentourových mlátiček bez čištění zrna i s čisticím zařízením, dále na výrobu třídičů zrna, fukarů, drhlíků na kukuřici, žentourů zabudovaných napevno i převozných, parních kotlů a lokomobilů.

  

František Wichterle byl nejen významným podnikatelem v regionu, ale také činnou osobou ve veřejném životě. Stal se členem spořitelního výboru, výboru pro zřízení obecní zastavárny, členem výboru pro zřízení učitelského ústavu a řady dalších.

František Wichterle zemřel 11. 6. 1891 na otravu krve. Vedení firmy převzali po jeho smrti synové Lambert Wichterle a Karel Wichterle, za jejichž vedení vznikla firma Wikov. Životní krédo Františka Wichterleho: „Provádět vše co nejlépe!“ – to znamenalo použít k výrobě nejlepších surovin, nejvýhodnější konstrukce, dbát přesného sestrojení stroje. František Wichterle byl dědečkem dalšího našeho významného vědce a vynálezce Otty Wichterleho, který objevil jako první polyamidové vlákno – silon nebo přinesl objev gelových (měkkých) kontaktních čoček.

Průmyslník a konstruktér František Janeček, který se narodil před 140 lety, 23. ledna 1878, se proslavil jako zakladatel značky Jawa. V současné době je Jawa jediným výrobcem motocyklů na území České republiky.

František se narodil v Klášterci nad Dědinou a původně chtěl být lékařem. Otec ho ale viděl v nějakém technickém oboru a to rozhodlo. Po základní škole odjel do Prahy. Absolvoval strojní průmyslovou školu, pokračoval studiem elektrotechniky. Poté nastoupil jako konstruktér do Kolbenovy továrny.

• Na zkušenou odjel do Nizozemska, kde se ujal stavby nové továrny. Stejně jako většina Nizozemců jezdil na pracoviště na kole. Jednoho dne ho, ale srazilo auto. Řidič odvezl potlučeného Janečka do domu svého zaměstnavatele. Limuzína patřila starostovi Maarsenu a zámožnému šlechtici. Zde se seznámil s jeho dcerou Johannou Carolinou Strick van Linschotenovou narozenou 4. února 1877, která se 5. července 1901 stala jeho ženou. Po smrti Johanniných rodičů dostala nejen věno, ale i velké dědictví.

• Po návratu z Nizozemí se věnoval svým vynálezům a vyráběl vše od granátů přes vojenskou výzbroj až po šicí stroje. Nakonec se díky kapitálů, kterým disponoval, rozhodl pro sériovou výrobu domácích motocyklů.

• Po první světové válce František Janeček založil v Praze-Nuslích zbrojovku, která zaměstnávala přes 1100 pracovníků. Potýkala se ale s klesajícím odbytem, a tak Janeček koupil licenci na výrobu motocyklů od německého výrobce, firmy Wanderer.

• Název Jawa složil z počátečních písmen svého jména Janeček a firmy Wanderer. První stroje – Wanderer 500 – příliš spolehlivé nebyly, obrat k lepšímu nastal až s příchodem nových konstruktérů, Angličana George Williama Patchetta a Josefa Jozífa. Nová Jawa 175 dobyla trh s logem “Lepší stroj za méně peněz“ a díky nízké ceně znamenala prudký rozmach nejen továrny, ale i tuzemského motorismu.

• Za druhé světové války obsadila Janečkovy závody německá armáda. Zakladatel firmy však prozíravě nechal ukrýt před Němci tisíce náhradních dílů a konstruktéři pracovali na vývoji nových strojů ilegálně. Po válce měla Jawa díky nepřerušenému vývoji náskok před konkurencí a mohla začít ihned vyrábět. Nový motocykl Jawa 250, takzvaný pérák, si rychle získal světovou proslulost.

  

František Janeček zemřel 4.3.1941.

Technický vývoj motocyklů pokračoval ještě v 50. letech, pak postupně upadal. V letech 1963 a 1964 musela Jawa opustit své provozy na Pankráci a v Libni (od roku 1959 se zde vyráběly terénní a soutěžní motocykly) a podnik přemístil své sídlo do Týnce nad Sázavou. Vývoj a výroba sportovních motocyklů se přestěhovaly do Strašnic. Výroba motorů přešla do Strakonic. Sportovní stroje se držely na světové špičce až do 80. let. Plochodrážní stroje Jawa se od roku 1963 vyráběly v Divišově. Loni firma výrobu strojů pod touto značkou ukončila. Jako nástupce tradičního výrobce motocyklů vznikla v roce 1997 JAWA Moto, s. r. o., která disponuje chráněnou značkou Jawa.

Emil rytíř Škoda
(1839 – 1900)
Byl významný rakousko-uherský technik a velkopodnikatel. Je zakladatelem největší strojírenské továrny Škoda v Plzni (dnešní Škoda Holding a.s.).

• Kariéra Emila Škody začíná v roce 1866 nástupem na funkci vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštejna Vartenberka v Plzni s platem 1500 zlatých ročně. Předchozí ředitel Belani se rozhodl osamostatnit a založit vlastní závod na břehu řeky Radbuzy. Emil Škoda pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu a má-li obstát v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Jelikož hrabě Valdštejn neměl do modernizace továrny chuť, prodal ji roku 1869 Emilu Škodovi.
• Škoda svůj závod začal ihned úspěšně rozvíjet. Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval mamutí podnik se 4000 dělníků a 200 techniků. Správně odhadl, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento výrobní program. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma do roku 1878 mechanismy pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 Škoda zakládá na svou dobu velmi moderní ocelárnu, která je schopná dodávat odlitky o hmotnosti desítek tun. Ocelové odlitky a později výkovky pro velké osobní a válečné lodě se staly vedle cukrovarů významnými exportními obory Škodovy továrny . V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.
• Ke sklonku života Emil Škoda pochopil, že končí éra samostatných velkých šéfů a nastává období, kdy se k udržení podniku na perspektivní trase nelze obejít bez velkých finančních prostředků, které jedinec již nemůže mít. Řešení našel v založení akciové společnosti. Dne 12.prosince 1899 byla jeho firma přetransformována na akciovou společnost Škodovy závody, kde i nadále zůstal prezidentem a generálním ředitelem. O rok později Emil rytíř Škoda umírá.zdroj: wikipedie

Sir Isaac Newton byl geniální anglický fyzik, matematik, astronom, alchymista a teolog jenž bývá často považován za jednu z nejvlivnějších osob v dějinách lidstva.

Narodil se ve vesničce Woolsthorpe v anglickém hrabství Lincolnshire. Pár měsíců před jeho narozením mu zemřel otec, který po sobě zanechal nevelký statek. O ten ale Newton nejevil žádný zájem.

Ve škole příliš nevynikal. Raději si v ústraní stavěl různé modely a mechanické hračky. Po dokončení základního vzdělání se za podpory strýce dostal na Trinity College v Cambridgi, kde se začal probouzet jeho zájem o matematiku a fyziku.

• Roku 1665 získal na univerzitě bakalářský titul. Následně však Anglii zasáhla morová epidemie a univerzita musela být zavřena. Newton se vrátil domů a čas věnoval vlastnímu bádání. Právě v této době se zabýval astronomií a optikou (zjistil, že barva je vlastností světelných paprsků a bílé světlo je složeno ze škály barev). V roce 1666 učinil legendární objev, když viděl na zahradě spadnout jablko ze stromu a začal uvažovat o gravitaci. Po dvou letech se vrátil zpět na Cambridge, kde se stal učitelem. Profesorem na Cambridské univerzitě se stal ve věku pouhých 26 let. Za ni byl později v roce 1689 zvolen členem parlamentu. Sice v něm znovu zasedal v letech 1701-1702, ale jako politik se příliš neproslavil. Ve známost vešel jediným „projevem“. Žádal v něm, zdali by se nemohlo zavřít okno.

  

• Roku 1672 byl přijat do Královské společnosti (Akademie věd). Své objevy zveřejnil roku 1687 v knize Matematické principy přírodní filozofie. Zde formuloval zákony mechaniky – tři zákony pohybu (zákon setrvačnosti, zákon síly, zákon akce a reakce) a zákon všeobecné gravitace.

• V roce 1696 se Newton přestěhoval z Cambridge do Londýna, kde se za ním přistěhovala jeho neteř Kateřina Bartonová, která se v Londýně stala členkou Kit-Kat clubu a zcela okouzlila londýnskou smetánku. Její půvab a důvtip způsobil, že se z Newtonova domu stalo shromaždiště inteligence, navštěvovali ho zahraniční i tuzemští učenci, královští úředníci, politici a další významní lidé. Jeho bývalý žák a mladší kolega hrabě Charles Montague, který získal titul lorda z Halifaxu, a který zastával vlivné státní funkce včetně ministra financí (a velmi se zajímal o mladou Newtonovu neteř), mu zajistil výnosné místo, zprvu se stal inspektorem (dozorcem) a od roku 1699 velmistrem (nejvyšším správcem, ředitelem) Královské mincovny v pevnosti Toweru.

• Svou funkci vykonával s největší svědomitostí, nevšedním zaujetím a horlivostí, zejména během velkého ražení nových mincí, během něhož vymyslel a zavedl jejich vroubkování. To přetrvává dodnes jako zajímavý anachronismus, aby nám připomínalo doby, kdy tržní hodnota kovu v minci (kdyby se roztavil) byla rovná hodnotě vyražené na jejím líci. Přednostně se zabýval problémy penězokazectví a stal se postrachem londýnských padělatelů, mimo jiných sankcí jich poslal dvacet na popraviště. Zavedl také matematickou definici nové anglické měny.

• Jeho společenská prestiž stále rostla. Volného času, který mu zbýval při zastávání mincmistrovského úřadu, využil k řízení nového vydání svých spisů a k historickým studiím, které však neurčil k uveřejnění (přesto však byly již částečně tištěny za jeho života, proti jeho vůli). Setrval zde osm let do roku 1703, kdy byl zvolen prezidentem jedné z nejstarších vědeckých společností Royal Society – Královské společnosti. Stalo se to po smrti jednoho z jeho celoživotních rivalů, fyzika a objevitele zákona pružných sil Roberta Hooka.

Nejen Andrej Babiš je podnikatel v politice, který se snaží díky politice rozvinout a rozšířit své vlastní majetky a podnikání. Už v historii se podnikatelé snažili díky politickému angažmá ovlivňovat chod země České a pomoci tak nejen ekonomice země, ale hlavně svému vlastnímu podnikání.

Kdo byli oni muži:

František Ringhoffer II.

– Známý pražský průmyslník, zakladatel vagonky na Smíchově, byl v letech 1861 až 1865 smíchovským starostou. Na své náklady nechal například vypracovat regulační plán města. Souběžně byl i poslancem Českého zemského sněmu. Jeho syn František Ringhoffer III. byl do sněmu zvolen též, a navíc byl roku 1892 císařem jmenován doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni.

František Horský

– Ve své době byl rodák z Bíliny „kolínským Babišem“. Někdejší vrchnostenský úředník rozjel v roce 1857 své soukromé podnikání. Postupně vybudoval zemědělsko-potravinářský komplex, který zahrnoval kolínský velkostatek se zámkem a pivovarem, další statky u Kadaně a Žatce, cukrovar, továrnu na výrobu umělých hnojiv, železniční vlečku. Výrazně se angažoval na poli zemědělské osvěty, roku 1864 byl zvolen starostou kolínského okresu.

Josef Bromovský

– Rodák z Nového Bydžova. Původně byl technickým úředníkem v karlínské strojírně podnikatele Daňka. Roku 1874 založil v Hradci Králové firmu Märky, Bromovský & Schulz, jež se zabývala výrobou strojního zařízení pro cukrovary. Cukrovary též stavěla, do pronájmu získala Adamovské strojírny. V 80.letech 19. stolení se zapojil do politiky. V roce 1885 byl zvolen do Českého zemského sněmu i do vídeňské Říšské rady.

Gustav Adámek

– Obchodník a statkář. Patřil mu velkostatek Čelina u Dobříše, byl ředitelem Městské spořitelny v Praze, byl též předsedou České zajišťovací banky. Od roku 1897 byl poslancem Českého zemského sněmu, ve stejný rok získal mandát v Říšské radě.

Josef Brdlík

– Podnikatel v textilním a chemickém průmyslu. Od roku 1876 řídil se svým bratrem textilní továrnu v Žirovnici (firma Leopold Brdlík a synové). Následně založil v Kralupech nad Vltavou chemický závod na destilaci kamenouhelného dehtu, byl i majitel parního mlýna. Předsedal také Obchodní a živnostenské komoře v Českých Budějovicích. V roce 1895 byl zvolen do Českého zemského sněmu, od roku 1897 zasedal i v Říšské radě.

Jan Heimrich

– Továrník a statkář. Roku 1895 založil v Bohdalově továrnu na stroje, kterou posléze přestěhoval do Jihlavy. V letech 1902 až 1906 byl poslancem Moravského zemského sněmu. Opakovaně získal i mandát v celostátním zákonodárném sboru – Říšské radě.

Tomáš Baťa

– Známý zakladatel obuvnického koncernu se v roce 1923 vložil do komunální politiky. Měl totiž problémy s předchozím levicovým vedením Zlína, které nepřálo rozšiřování jeho firmy. Baťovská kandidátka ve městě volby vyhrála (získala 17 mandátů z 30) a Baťa se stal starostou. Hned se pustil například do reformy zlínského školství, přišel též s konceptem Zlína coby moderního zahradního města.

Henry Martin Ford

1863 – 1947

Byl americký podnikatel, průkopník automobilového průmyslu. Jeho úspěch znamenal nejen revoluci v průmyslu, ale i velký vliv na moderní kulturu. Mnozí teoretici nazývají toto období ekonomické a sociální historie jako “Fordismus”. Jako první na světě také zavedl pásovou výrobu automobilů. Henry Ford přišel s novým pohledem na marketing a management. Během velmi krátké doby si dokázal naklonit trh s automobily na svou stranu a vydělal několik miliónů dolarů. Uvědomoval si sílu reklamy a propagace. Každého svého pracovníka dokázal nadchnout pro svou vizi, a tak se pracovníci stávali těmi, kteří „motorizovali Ameriku“.

• Nestal se podle představ svého otce farmářem a v šestnácti letech odešel z domu. Zkusil štěstí v Detroitu, kde se u firem James Flower & Bros a Detroit Dry Dock vyučil zámečníkem. Po vyučení nastoupil do firmy Westinghouse jako opravář parních strojů a v roce 1891 získal dobré místo ve firmě Thomase Alva Edisova, kde se pak vypracoval do pozice hlavního inženýra. V té době se Ford ve svém volném čase zabýval experimenty s benzinovými motory a stavbou vlastního automobilu, až v roce 1896 sestrojil a úspěšně vyzkoušel svůj první automobil. Jeho vůz vyvolal zájem jak veřejnosti, tak investorů. S jejich pomocí pak v roce 1899 založil svou první automobilovou firmu Detroit Automobile company, která ale brzy zkrachovala.

• V roce 1903, když se mu narodil syn Edsel, založil společně s dalšími společníky Ford Motor Company. Jeho nová firma dokázala s počátečním kapitálem pouhých 28000 dolarů už za první rok své existence vyrobit až 1700 automobilů a několik prototypů, které přinesly jeho firmě mnoho vítězství v automobilových závodech a několik rychlostních rekordů. S prvním rokem mohl být vcelku spokojen, ale byl odhodlán splnit si svůj cíl vyrobit levné kvalitní auto pro každého. V letech 1906 až 1908 zaváděl po několikaměsíčním vývoji výrobu legendárních modelů N a T, které se prodávaly jen za 825 dolarů. Tím vlastně splnil svůj daný cíl, protože Ford model T překonal orientaci automobilového průmyslu jen pro bohaté. Do konce roku 1908 bylo prodáno na tisíc kusů modelu T.

• Aby bylo možné uspokojit poptávku po levných autech, musel otevřít novou továrnu Highland Park, kde byla zavedena jako jedna z prvních technologie pásové výroby, kterou navrhli sami zaměstnanci Ford Motor Company, kteří se nechali inspirovat pásovým zařízením na jatkách. V roce 1913 byla instalace pohyblivého pásu dokončena a další rok bylo prodáno až 250 tisíc kusů aut. Ford pak nařídil zvýšit všem dělníkům denní mzdu o víc než dvojnásobek na 5 dolarů. Tímto krokem si chtěl také zajistit, aby podnik měl stálé zaměstnance namísto nádeníků. Kromě toho zavedl ještě svůj sociální program pro stálé zaměstnance, do kterého patřila podniková zdravotní péče, sportovní a kulturní vyžití, popřípadě speciální prémie. Tyto benefity ovšem mohli mít pouze zaměstnanci žijící počestným způsobem, takže v podniku bylo zavedeno ještě sociologické oddělení, které mělo dohlížet, jestli dělníci nejsou závislí na alkoholu či na hazardu.

• V dalších letech docházelo díky zdokonalování technologií pásové výroby k ještě většímu zlevňování modelu T. Tím automobilka Ford Motor Company ovládla až 50% amerického trhu a v roce 1927 byl vyroben 15 000 000. model T. Tento rekord si podržel ještě na dalších 45 let. Během třicátých let postupně odkoupil akcie své společnosti od všech akcionářů a stal se jediným vlastníkem. Po ukončení výroby modelu T byla továrna na půl roku uzavřena, než vývojáři vedení jeho synem Edselem dokončili design dalšího úspěšného modelu A.

• Ford se také zajímal o politiku, spolupracoval s německými nacisty a hlásil se k antisemitismu ve svých novinách Dearborn Independent. Už ve dvacátých letech sepsal knihu Mezinárodní Žid: Světový problém. V Německu založil pobočku Ford Werke AB a dodával německé armádě nákladní vozy a civilistům upravenou verzi modelu T. Hitlerovi posílal každý rok k narozeninám 50000 dolarů a veškerý výtěžek z prodeje automobilů značky Ford v Německu věnoval NSDAP. Na počátku druhé světové války se Henry Ford nechtěl zapojit do válečné mašinérie, protože nesouhlasil s Rooseveltovou politikou.

• Avšak ke konci roku 1941, kdy USA vstoupily do války, se společnost Ford Motor Company plně zapojila do válečného úsilí. Podnik v té době už vedl jeho syn Edsel, který v roce 1943 zemřel. Henry Ford v té době již neměl dost mentálních a fyzických sil, takže faktické vedení podniku převzala skupina vrcholových manažerů a inženýrů v čele s Charlesem Sorensenem a Harry Benettem. Ke konci roku 1941 zahájila Fordova letecká továrna ve Willow Run výrobu bombardérů B-24 Liberator, v roce 1944 již vyráběla 650 bombardérů B-24 měsíčně. Protože Fordova rodina chtěla dostat podnik znovu pod svou kontrolu, Sorensen byl z podniku vypuzen v roce 1944, Benett v roce 1947. Ford podnik v roce 1945 předal svému vnukovi Henrymu Fordovi mladšímu. Podnik se tím dostal na pokraj bankrotu, avšak nakonec nezbankrotoval.

• Henry Ford zemřel na mozkovou příhodu ve svém domě v noci 7.dubna 1947.

  zdroj: wikipedie

HEŘMAN hrabě ČERNÍN z Chudenic (1576 – 1651)

• Diplomat, cestovatel, jeden z nejzdatnějších českých podnikatelů 16. a 17.století.

“Černínové z Chudenic, český šlechtický rod, známý od konce 12.století. Vlastnil panství především v severních Čechách. Po Bílé hoře Černínové z Chudenic získali rozsáhlé statky i v jižních Čechách, které drželi až do první čtvrtiny 20.století.”

• Heřman svou kariéru začal jako páže u knížete Gonzagy v Itálii, jako voják bojoval pod katolickošpanělským praporem proti Holanďanům a proti Francii. Vojenská služba ho zanesla do Uher, kde se poprvé setkal s Turky. Později se mu dvakrát podařilo poznat hlavní nepřátele té doby v centru jejich obrovské říše a to jako císařskému diplomatovi. Heřman měl možnost účastnit se výpravy do Španělska, která vedla španělskému králi Filipovi III nevěstu arcikněžnu Markétu, sestru budoucího císaře Ferdinanda II. Když se v roce 1599 vrátil z této výpravy císař Rudolf II ho jmenoval nejdříve do funkce komořího nad stříbrem, čímž se stal členem dvora, a posléze i do role nejvyššího hejtmana královských statků v Čechách. Tímto okamžikem odstartoval Heřman svou raketovou kariéru, kdy se dostal do nejvyšších a nejvýnosnějších obchodních kruhů. Stal se de facto nejvlivnějším správcem nejlepších královských panství.
• Jeho majetek se díky tomu začal brzy rozšiřovat a již velmi brzy po stanovení do funkce si mohl koupit své vlastní panství ve Žlebech.
• V roce 1614 se stal hejtmanem pražského Starého města.
• Ikdyž se jeho kariéra doposud vyvíjela směrem k diplomacii, cestovaní, se znalostí cizích zemí, vojenství, jeho životní dráha se začala stáčet jiným směrem. Znalost správcovství velkých královských statků, což se stalo jeho vášní, ho směrovala do role pečlivého hospodáře, horlivého podnikatele v mnoha oborech, k obchodu a ekonomickým záležitostem podniků/firem.
• Všechny své vášně – k diplomacii, finančnímu řízení i obchodu plně využil při své cestě do Osmanské říše (kam ho vyslal císař Matyáš), kde vyjednal mír na 20 let a velmi zajímavou obchodní smlouvu mezi Portou a Vídní, která mu přinesla také velké jmění, ať již ve formě odměny 20 000 zlatých, tak v rámci svých soukromých obchodů a to zejména se vzácným orientálním zbožím a řadou plemenných arabských koní na chov.
• V době stavovských povstaní, (bitva na Bílé hoře) se Heřman, ukázal jako velmi praktický a vypočítavý, kdy se postavil na stranu císaře, a získal tak velmi levně a hluboko pod cenou majetek povstalců.
• Svůj majetek ještě více rozmnožil v roce 1625, kdy se podruhé oženil s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic, vdovou po popraveném Kryštofovi Harantovi.
• Jeho dalším významným podnikatelským kouskem byla v roce 1625-1626 činnost hlavního zásobovatele Valdštějnovy armády tzv. proviantmistra. Činnost se mu natolik osvědčila, že později sám postavil celý pluk vojáků, kde účet za něj ihned předložil čísaři. V přepočtu na dnešní měnu by jsme mluvili o cca desítkách milionech korun.
• V pozdějších časech se jeho podnikatelské aktivity a největší výdělky opíraly o jeho dovednost v diplomacii. Za vyplacené odměny a získané obchodní příležitosti nakupoval další a další panství.
• Jeho majetek se čítal na hodnotu cca 100 milionů korun. Když v roce 1651 ve věku 75 let zemřel, zanechal závěť, kterou lze označit jako originální počin obchodního rázu. Je totiž koncipována tak, aby rok Černínů mohl bezpečně prosperovat po celá dlouhá historická údobí. S císařským svolením založil fideikomis = svěřenectví ve feudálním smyslu, zakládající dědickou nedílnost jmění a hlavně pozemků. Dále v závěti určil, že jeho dědicové musí každoročně ukládat 3000 míšeňských kop do pokladny, která “poklad celého našeho rodu slouti má.” Na tyto peníze se smělo sáhnout pouze v případě velké nouze, ale mohly se z něho poskytovat půjčky za zajímavý úrok.
• Humprecht Černín – prasynovec Heřmana a dědic jeho velkého bohatství (1628 – 1682), také diplomat a císařský vyslanec v Benátkách, je znám dodnes díky Černínskému paláci (dnešní Ministerstvo zahraničních věcí v Praze), který nechal postavit jako sídlo diplomacie budoucího samostatného československého a českého státu.

Stroje, svět oblékání a jejich kombinace představovaly výsledek životního díla Jana Nehery. Na dlouhé desetiletí daly také podobu ekonomickému zaměření velké části obyvatel Prostějovska.

Byť v oděvním průmyslu, resp. krejčovině, bylo na co navazovat už za Nehery – v době Rakouska-Uherska se na Prostějovsku krejčovstvím živilo na 15 tisíc lidí.

Jan Nehera se narodil v roce 1899 v Kostelci na Hané v rodině vesnického krejčího. Později v učení u bratří Kovaříků, kteří se následně spojili s podnikem Františka Wichterleho do tehdejší „Wikovky“ (v moderní podobě Wikov a značka fungují i dnes – wikov.com), mladý Nehera poznával strojařinu. Obojí pak spojil v jedno. Strojní výrobu začal stále více zapojovat do dílčích činností při tvorbě obleků, kabátů a další konfekce.

• V roce 1923 založil s několika společníky firmu s názvem Oděvní služba. Mechanizace výrobu zlevnila a do značné míry zkvalitnila. V tom se velmi podobal muži, k němuž byl pamětníky přirovnáván, k Tomáši Baťovi z nedalekého Zlína. Nehera rovněž cestoval po světě, aby sledovat trendy. Věděl, že klíčové pro úspěch podnikání jsou obchod a služba zákazníkům, marketing tedy atraktivně vypadající obchody s dětskými koutky a mnohé další novinky té doby.

• Sám Nehera nadto expandoval do ciziny. Ve 30.letech zkoušel přes filiálku ve Švédsku uspět na řadě trhů po celém světě: v Maroku, Egyptě, USA, Brazílii. Doma v Československu si ale s ním, jako s mnohými jinými „pohrála“ válka. Firmu nuceně převzala německá značka Hanisch, jejímž společníkem se Nehera stal. Za to byl po válce obviněn z kolaborace. V roce 1946 utekl do marocké Casablanky, kde našel azyl – osobní i podnikatelský, když se zde staral o svoji dřívější pobočku. I zde však o svůj podnik v roce 1958 ve vlně znárodňování přišel. Krátce nato zemřel.

V Prostějově fungovala i další oděvní značka – Rolný. Po letech konkurenčního boje a obchodních sporů se firmy domluvily na rozdělení trhu. Po válce byly obě znárodněny a spojeny do podniku OP Prostějov. Ten už ovšem dnes neexistuje, zkrachoval v roce 2010.

Narodil se 24.7.1885 v Hradci Králové Arnoldovi Lowensteinovi a Ludmile Richterové. Otec byl vysokým úředníkem uhelné společnosti a císařským radou. Matka byla dcera obchodníka se suknem. Otec Arnold Lowenstein byl židovského původu, ale v roce 1880 konvertoval ke katolicismu, a změnil si jméno na Loevenstein.

Zámožní Loevensteinovi rodiče pěstovali čilé společenské styky. Karel tak patřil k pražské „zlaté mládeži“, díky čemuž se mohl seznámit s řadou pozdějších významných osobností hospodářských a politických kruhů první republiky.

• Vystudoval právnickou fakultu, a následně nastoupil do pražské pobočky vídeňské banky Wiener Bankverein. Mluvil plynule německy, anglicky a francouzsky.

• V létě 1919 získal zaměstnání ve Škodových závodech, kde zůstal až do své smrti.

• Šéfem plzeňských Škodových závodů se stal ještě před svojí čtyřicítkou. Největší zbrojovka v Rakousku-Uhersku zápasila s dluhy a s tím, že její hlavní zákazník přestal existovat. Loevensteinovi se firmu v roce 1923 podařilo zachránit sjednáním půjčky od anglických bank, kterou investoval do modernizace a zcivilnění výroby. Místo děl různých ráží začal závod vyrábět lokomotivy, tramvaje či auta.

• Pomocí fúze s automobilkou Laurin a Klement, strojírnami Ruston nebo výrobcem letadel Avia pak ze Škodových závodů během 20.let vybudoval největší strojírenský koncern v Československu. V roce 1930 zaměstnával 25 700 lidí. Více už jich pracovalo jen pro obuvníka Tomáše Baťu.

• Ve Škodovce začal Loevenstein pracovat v roce 1919 jako generální tajemník. Vyhlédl si ho předseda správní rady Josef Šimonek, kterého po jeho smrti v roce 1934 nahradil i v čele správní rady. Loevenstein nebyl technik, ale ambiciózní právník, který měl pochopení pro finanční operace. Na to doplatila celá jedna generace managementu Škody Plzeň, kterou ve 20. letech postupně nahradil.

• Důležité byly také jeho politické kontakty na nejsilnější politickou stranu v zemi – agrárníky premiéra Antonína Švehly. Loevenstein patřil k vlivným mužům v pozadí a na jeho zámku ve východočeských Dobřenicích se scházela politická i finanční elita Československa. Srovnatelným konkurentem byl jen ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss. Ten stál v roce 1927 u zrodu jiného strojírenského koncernu, ČKD, s nímž Škodovka tvrdě soupeřila. V roce 1934 obě firmy uzavřely smír a se souhlasem politiků si rozdělily dodávky pro armádu. Škoda Plzeň měla vyzbrojovat dělostřelectvo a ČKD dodávat tanky.

• Zájmy obou mužů se střetávaly i v názoru na devalvaci koruny. Pro Škodu byla výhodnější slabší měna, protože vyvážela do celého světa, naopak Preiss patřil ke strážcům odkazu Aloise Rašína. Rok 1934 znamenal v této věci vítězství Loevensteina a jeho přítele Karla Engliše, dlouholetého ministra financí a guvernéra centrální banky.

• Pro vášnivého kuřáka Loevensteina ale také znamenal začátek zdravotních problémů. Od roku 1937 pak do záležitostí podniku zasahoval stále méně a trávil hodně času na léčení.

• Zemřel na zápal plic a srdeční komplikace 2.února 1938.

Sedmdesát šest let ohraničilo život jednoho z nejznámějších obyvatel Jirkova. Pocházel z cirkusové rodiny. Nejstarší z prokazatelných předků pocházel ze Šumavy, jako tolik jiných potulných komediantů. Jmenoval se Antonín Kludský (1826-1895) a byl to potulný loutkář a později i majitel kolotoče a menažérie, což byl zvláštní typ zvěřince (prý ve své době největšího v království Českém, jak udávaly dobové plakáty) a zároveň cvičených zvířat. Antonínovi a jeho ženě Marii (1832-1909) se postupně narodilo 20 dětí a byli to samí chlapci. (Kdoví, zda tato skutečnost nebyla inspirací pro Eduarda Basse k napsání Klapzubovy jedenáctky.)

Jeden z nich se jmenoval Karel (17. 12. 1864 – 8. 8. 1927) a měl na přání rodičů studovat v Hradci Králové teologii. Musel se však vrátit k cirkusu, aby zastal otce. Vyplatil své bratry, když rozprodal veškerý majetek, a ponechal si jen menažérii. Se svou ženou Terezií (1869 – 22. 2. 1930), velkou milovnicí zvířat a svou pomocnicí, zplodil tři syny: Karla, Jindřicha (5. 6. 1892 – 21. 10. 1914 – padl v prvních měsících světové války na jižní frontě) a Rudolfa (12. 8. 1893 – 4. 12. 1960).

Nejstarší ze tří bratrů byl tedy Karel. Narodil se 3. června 1891 v Temešváru. Jako třináctiletého ho otec poslal do Vídně, kde sídlil holandský cirkus Oscara Carré a v němž působil majitel španělské jezdecké školy a učitel drezúry koní Gustav Hüttemann. S ním později Karel odešel i do Prahy a Plzně do jízdáren, kde musel podstoupit tvrdý akrobatický a drezérský trénink. Ale nakonec zvládl “…vysokou jízdní na jedničku …” a vrátil se k otci do menažérie, kde se stal brzy “miláčkem publika …”. Začal nejen s drezúrou koní, ale i medvědů a hlavně slonů, s nimiž se mu podařilo nakonec vytvořit “…největší číslo života – 24 cvičících slonů, kteří nakonec vytvořili pyramidu …”.

Jako 23letý začíná prožívat válku a zároveň ji nenávidět, neboť poznal utrpení hladovějících a umírajících zvířat, protože ve válce mají přednost “… nejdříve děla, pak opice…”. Sám se vojně vyhnul, ale měl na starost 160 koní, 7 slonů, 12 velbloudů a lam a 10 zeber. Musel je neustále cvičit a udržovat v jejich paměti nacvičená čísla, i když cirkus nemohl ve válečných letech vystupovat. Další skupiny měli na starosti jeho otec, strýc Josef a bratr Rudolf. “Aby zachránili aspoň nejlepší čísla se šelmami, museli zabíjet koně. Po koních přišlo na řadu šestnáct cvičených velbloudů, pak buvoli, i klokan, potom žirafa. Drezúrovali, zabíjeli, zabíjeli a drezúrovali”.

Válka skončila. Otec Kludský koupil v polovině roku 1920 od vdovy Melitty Kühnové v Jirkově vilu i s přilehlými budovami a pozemky. Vše se nacházelo na konci městečka na tzv. Horním Cechu pod Vinařicemi a bylo zde ideální místo pro zimoviště cirkusu. Od té doby jeho žena zůstávala v Jirkově a starala se o nemovitosti. Cirkus se pomalu vzpamatovával z válečných ran.

27. 3. 1924 odjel z Jirkova na letní turné již vlak o 50 vagónech se 150 cvičenými zvířaty.

Ale již o tři týdny dříve, 2. 3. 1924, se Karel Kludský starší opět připojil k tradičnímu maškarnímu průvodu, který procházel městem. Přispěl do průvodu 20 koňmi, 6 slony, 11 velbloudy, 1 medvědem a 10 buvoly. Do města tehdy přišlo velké množství lidu. Z této dobročinnosti se nakonec stala každoroční zvyklost. “V jirkovském zimovišti jsme od té doby cvičili všechna těžká čísla. Když jsme byli o masopustě někde poblíž, zajeli jsme se zvířaty vždycky do Jirkova, abychom se mohli účastnit tradičního morového průvodu. Každým rokem na Popeleční středu pořádali totiž Jirkovští maškarní průvod městem. Od dvacátých let nejezdil v jeho čele smrťák, ale voltižérka na válovém sedle bělouše. Bylo to mnohem pěknější, tím spíš, že hned za ní tumlovali koně huláni, Arabové a drezéři a na konci šli sloni s indickými mahudy.” Již o rok později (2. února 1925) šlo v průvodu 19 slonů, 25 velbloudů, 50 koní a další zvířata. “Nové drezúry měly úspěch, a tak se při návratu do Jirkova rozhodli, že si pořídí tři manéže. Třímanéžový cirkus měl zabrat plochu 86 krát 54 metry a do nového stanu se mělo vejít deset tisíc diváků. Po pilné jirkovské zimě se v březnu 1925 vydali znovu na jih – s novým třímanéžovým tentem.”

Rok 1925 však hluboce Cirkus Kludský poznamenal. Při zájezdu do Itálie se ve městě Turínu vyděsili sloni, kteří nebyli schopni snést tamní karnevalové třeštění. Splašení sloni způsobili obrovskou paniku a značné škody, takže “… Turín vypadal jako po zemětřesení…”

Karel Kludský st. se nervově zhroutil. Bylo mu 61 let. Odjel do Jirkova a cirkus převzali Karel mladší a Rudolf do prozatímní správy. V prosinci 1926 došlo v Jirkově k významné události: oba bratři převzali cirkus oficiálně. Rudolf se staral o administrativní záležitosti, Karel o zvířata. Karel Kludský st. zemřel, ale pro cirkus přišla doba velkých úspěchů doma a při zájezdech po jižní a východní Evropě. V Itálii, Jugoslávii, Rakousku, Rumunsku, ale i v Polsku.

A náhle přišly nové osudové rány: do Rumunska nepouštějí ani artisty, pokud by byli Rusy. V Itálii je nutili hrát pro fašistické gardisty. Odmítli a byli obviněni ze špionáže. Nakonec směli vystoupit jen pro obyčejné Italy. Tak: “…vítali prostí a obyčejní Italové osmdesát klaunů, mezi nimiž byli nejlepší kaskadéři a skákači tehdejšího cirkusového světa.” “…a když si mě Baby postavil na své široké čelo a odešel po zadních z dráhy, sledován průvodem devatenácti slonů, neměl potlesk daleko do bóry, která nám v Rjece strhla stan. Byl to úspěch, jaký jsme už dlouho nezažili. Za dvaapadesát dnů římského pobytu přišlo na představení více než šest set tisíc diváků …”.
V zimě 1928-29 za krutých mrazů byla drezúrována v jirkovském zimovišti skupina tygrů Augustem Mölkerem, avšak cestou do Neapole zahynuli.

Při letním vystoupení v Praze v roce 1929 měl Cirkus Kludský již 700 zvířat, 200 vagónů převáželo třímanéžový tent a 1 km laťkového plotu, který stával kolem stanoviště. “Stan měl čtyři jedenadvacetimetrové stožáry, 317 vnitřních a vnějších podpěr a 500 obvodových tyčí. Hlavní plachta vážila 15 000 kg. Ovál cirkusového šapita měl v kříži 200 krát 65 metrů: znamenalo to prostor pro 10 000 diváků. Na cirkusovém jídelníčku bylo denně 60 metráků sena, 30 metráků slámy, 10 metráků ovsa, maso ze čtyř poražených koní. Dva metráky rýže, půl metráku ovoce, půldruhého hektolitru mléka. V poslední době svého života pil Baby denně čtyři litry rumu – ostatní sloni pili vodu a čaj. Jen samotní sloni – od padesáti metrákového Babyho až po sedmdesáticentimetrového Vejprtku – spotřebovali 500 kg ovsa, 400 kg sena a půl metráku brambor.”

A přišla léta krize a klimatické nepohody. V zimě 1931 onemocnělo a zemřelo 200 zvířat na zápal plic. Léta krize se projevila nejen malými návštěvami, ale následně i nedostatkem krmení pro zvířata. Vrací se přízrak někdejší války. Opět dochází k porážení zvířat.

V únoru 1934 se ve Vídni dostal cirkus do středu občanské války. Nebylo kam uniknout. Tehdy oba bratři navrhli kancléři Ruhemu z Alfeldu, aby si odvezl všechna zbylá zvířata a sehnal pro ně jiné cirkusy. Artisté se rozprchli. V únoru 1934 byl Cirkus Kludský rozpuštěn a Karel Kludský se vrací do prázdného jirkovského zimoviště.

Přišla další válka.
V roce 1940 hledalo gestapo u Kludských rodinného přítele, pomocného drezéra a krmiče zvířat, pozdějšího horníka na VČSA v Ervěnicích, Karla Šnýdra. Karlův bratr Rudolf odešel roku 1943 do Rakouska a tam při náletu na Vídeň přišel o všechen majetek. Zemřel v roce 1960 ve Vídni.

Zatím se Karel pokusil navázat na někdejší slávu. V roce 1950 pracoval krátce u státního cirkusu, kterému řediteloval bratranec Karel, ale necítil se tam spokojeným. Mohl se stát inspektorem v pražské ZOO. Ale ani toto místo nevzal.
Vrátil se do Jirkova a doba byla nemilosrdná.

Ze své vily se musel i se svou ženou odstěhovat do blízkých Vinařic a ve vile s dvěma lvy nad branou se usídlilo velitelství místní vojenské posádky. Kdyby dnes hledal návštěvník Vinařic domek, kde Kludských žili, nenašel by již mnoho pamětníků, kteří by mu ukázali na dům vpravo od kapličky, dům zmodernizovaný v minulých letech, dvůr vyčištěný a zatravněný, pozemek obehnaný vysokou zdí proti zvědavým očím.

A tam na dvoře postavil maringotku a v ní žil. Odmítal spát v přiděleném domě. Z bývalé slávy tedy zbyla maringotka, práce na pile a vzpomínky. V 60. letech si na Karla Kludského vzpomněli a udělili mu, sedmdesátiletému starému slábnoucímu muži, státní vyznamenání, které si pověsil do maringotky vedle fotografie otce, fotografie své ženy Elsy, krmící slůně z lahve, a fotografie sloní pyramidy. Majetek mu nevrátili.

Karel dožil ve své maringotce. Zemřel 29. listopadu 1967.
Na poslední cestě ho doprovázely stovky lidí, kteří nezapomněli, že sláva Cirkusu Kludský se dostala podle literárních pověstí i do románu Eduarda Basse Cirkus Humberto.

zdroj: http://www.jirkov.cz/mesto/vyznamne-osobnosti/karel-kludsky/

Architekt Josef Hlávka (1831-1908) byl jedním z nejúspěšnějších českých podnikatelů druhé poloviny 19. století v Rakousku-Uhersku, stavitel vídeňské opery, významný mecenáš, zakladatel a první prezident České akademie věd.

• Český architek, stavební podnikatel a mecenáš, který navrhl a postavil Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích na Ukrajině, zapsanou na Seznamu světového dědictví v Evropě (UNESCO) nebo budovu Zemské porodnice v Praze, dnes známou pod názvem Porodnice u Apolináře.
• Byl velmi úspěšný odborník, nejen díky svému nadání, ale také díky zodpovědnosti, profesionalitě a preciznosti své práce. Vinou pracovního vypětí došlo u Hlávky v osmatřiceti letech k úplnému ochrnutí a takřka ztrátě zraku, což mu dočasně znemožnilo provozovat stavitelskou profesi. O to více se začal věnovat úvahám o využití svého nashromážděného bohatství. Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným, především na kulturu a vzdělanost českého národa.
• Později se stal hlavním zakladatelem, mecenášem a I. prezidentem České akademie pro vědu slovesnost a umění (dnes Akademie věd). Císař František Josef se na zakládací listinu akademie dokonce podepsal poprvé a naposledy česky a ještě na ni přispěl značným finančním obnosem.
• Dalším jeho velmi významným činem bylo vybudování ubytovacího komplexu pro více než 200 nemajetných, zato nadaných a pilných českých studentů v Jenštejnské ulici na Zderaze. Tato kolej dnes slouží studentům Českého vysokého učení technického. Hlávkova kolej, coby reakce na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i mimokolejní studenti. „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu.
• Když bezdětný Josef Hlávka ve svých 77 letech umírá, zanechává po sobě českému národu majetek za neuvěřitelných 7 000 000 tehdejších korun ( dnes přes 2 miliardy Kč ).Založil Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, kterému odkázal svůj veškerý majetek národu s přesným určením, jak mají být každoroční výnosy z tohoto majetku rozdělovány. Nadace přežila jak nacismus, tak komunismus a do dnešních dnů plní velkou část Hlávkova odkazu. Je to nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou u nás.

• Byl druhorozeným synem purkmistra Antonína Hlávky a Anny Hlávkové, rozené Stachové (jenž pocházela z přeštické linie šlechtického rodu Stachů z Hrádku.V roce 1862 se oženil s Marií Čermákovou, kterou znal již od studentských let. Zemřela na tuberkulózu v roce 1882. V roce 1886 se znovu oženil. Jeho druhou manželkou byla Zdeňka Havelková, klavíristka a pěvkyně, dcera rytíře Havelky.
• Vystudoval gymnázium v Klatovech. Studoval rovněž na gymnáziu v Kolíně. Pak od roku 1846 v Praze stavovskou reálku, kterou absolvoval roku 1847. Otec si všiml synova zájmu o architekturu od raného dětství a nechal jej zapsat na pražskou polytechniku. Zde studoval obor pozemní stavitelství (samostatný obor architektura totiž tehdy ještě neexistoval). Posléze mu umožnil studovat ve Vídni. Vídeňskou Akademii výtvarných umění (obor architektura) vystudoval Hlávka v letech 1851-1854. Díky svým studijním výsledkům roku 1854 získal Státní cenu. Studium však bylo drahé, a tak si Hlávka přivydělával o prázdninách na stavbách jako zednický učeň, pak jako stavbyvedoucí a nakonec coby ředitel kanceláře u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. U Šebka získal výuční list a v roce 1860 i mistrovské vysvědčení.
• Seznamoval se s nejnovějšími proudy v architektuře, které se v té době šířily většinou z Paříze. Roku 1855 obdržel státní cestovní tříleté stipendium (takzvaná Římská cena), které mu umožnilo poznávací cestu po Evropě (Itálie, Sicílie, Řecko, Francie, Anglie, Belgie, Německo), ale po návratu, v neutěšené situaci po prohrané rakousko-pruské válce, nenašel uplatnění jako architekt, nýbrž jako velmi úspěšný stavební podnikatel.
• Začátky jeho podnikání velmi usnadnil František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Oblíbil si jej natolik, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Hlávka si brzy vydobyl pověst solidního stavitele.
• Hlávkova stavební kancelář postavila v letech 1860-1869 142 staveb. Tím se mohla pochlubit jen málokterá firma. Přestože na to měl své lidi, sledoval vždy každou stavbu osobně. V důsledku pracovního vypětí, kterému byl vystaven, a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovicemi na podzim roku 1869 Hlávka zkolaboval a ochrnuly mu obě nohy. Osmatřicetiletý velmi úspěšný muž se ocitl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a odejít do ústraní na zámek v Lužanech, tři kilometry od rodných Přeštic. Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že mohl opět chodit.
• Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikl projekt založení České akademie pro vědu slovesnost a umění. Na jejím vzniku měla jeho finanční účast rozhodující podíl, přispěl totiž anonymně 200 000 zlatých^[ a stal se prvním prezidentem akademie. Inicioval taky stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další.

(19.12.1873 – 15.1.1950)

Průkopník českého motorismu, vynálezce, konstruktér, průmyslník, zakladatel firmy WALTER.

Narodil se jako páté dítě zámečníka a železničního strážce. Vyučil se nástrojářem v Kohoutově smíchovské továrně na mlýnské stroje a jízdní kola, poté přešel na pokračovací průmyslovou školu.

Po škole v roce 1898 si pronajal malou dílnu, kde začal nejprve opravovat váhy a jízdní kola, a postupně začal kola i vyrábět. Po svatbě s dcerou zámožného smíchovského klempíře, se přestěhoval v roce 1901 do větší dílny v Kinského ulici, kde byl zaveden elektrický proud. Díky věnu své manželky mohl zakoupit osm obráběcích strojů, zaměstnával tři dělníky a učně. Z této dílny vyjelo v roce 1902 první motorové kolo vyrobené podle Waltrovy konstrukce, které mělo jednoválcový motor o výkonu 3 HP. Za jeho vývoj Walter získal v roce 1903 na hospodářské výstavě Průmyslové jednoty pražské stříbrnou medaili.

• Kapacita dílny už nestačila a tak se v roce 1905 výroba přestěhovala na Zatlanku, kde se v malé továrně začaly vyrábět motocykly. V roce 1907 zde byl vyroben první dvouválcový motor s novým řešením přesnosti zapalování. Velký úspěch měla výroba motorových tříkolek, kterou Josef Walter zahájil v roce 1910. Zpočátku byly dvousedadlové, později čtyřsedadlové. Vzhledem k přijatelné ceně a kvalitě byly velmi oblíbené, vyvážely se i do ciziny. Josef Walter nezapomínal na propagaci, takže se v roce 1911 na jedné ze svých tříkolek vydal na propagační cestu do Kyjeva, aby získal tamní trh. Vrátil se s objednávkou na 50 kusů. Velký zájem byl i v Srbsku. Do začátku první světové války prodal více než devět set tříkolek.Velký propagační význam měla i účast Waltrových strojů v závodech, na kterých často získávaly vavříny vítězství.

• Vzhledem k nárůstu výroby bylo potřeba rozšířit podnik a vybudovat novou továrnu. Proto se Josef Walter v roce 1911 spojil s dalšími význačnými smíchovskými podnikateli a založil společnost Walter a spol. Začala se stavět továrna v Jinonicích, která byla dokončena v roce 1913. Výroba byla rozšířena o čtyřsedadlový automobil Walter 1 s čtyřválcovým, vodou chlazeným motorem podle vzoru francouzské firmy Renault. Tento vůz už jako prototyp vyhrál Závod Zbraslav – Jíloviště, a celou řadu automobilů Walter a v licenci i vozy Fiat. V roce 1923 byla výroba rozšířena o letecké motory vlastní značky Walter a motory BMW.

• V roce 1919 byla Waltrova společnost přejmenována na Akciovou továrnu automobilů Josef Walter a spol. Postupně došlo ke změně ve vedení továrny a neshodám, takže Josef Walter nejprve odstoupil z funkce ředitele společnosti a krátce poté i z funkce člena správní rady.

• Poté Josef Walter pokračoval v podnikání a založil v Košířích novou továrnu „Walter a synové“, kde rozjel výrobu ozubených kol a automobilových součástí. Později Walter předal podnik synovi Jaroslavovi. Roku 1948 byla firma znárodněna. V roce 1950 Josef Walter zemřel. Jeho synové Jan a Jaroslav nastoupili do strakonické továrny ČZ. Jaroslav, který byl specialistou na závodní motocykly, se stal konstruktérem závodních strojů Walter a ČZ Strakonice.

A jak to dopadlo s továrnou Waltrovka po revoluci v roce 1989?

Až v roce 1995 se společnost vrátila k původnímu názvu Walter a.s.. Ovšem neznamenalo to rozkvět do původních hladin slávy. V demokratickém režimu nebyla továrna soběstačná a značné oživeni přišlo až po roce 2000, kdy bylo propuštěno přes 1000 zaměstnanců z původních 1500. Další vývoj ovšem nevedl ke zlepšení jako u jiných značek, které prošly oživením. Americký majitel závodu neměl chuť do Waltrovky příliš investovat a zaujal strategii “soběstačnosti“. Navíc, kvůli špatně sepsaným smlouvám se podniku dařilo čím dál méně. Firma byla rozdělenana Walter Engines a Walter Medica. Walter Engines byla následně 1.7.2008 se zaměstnanci, kteří chtěli ve firmě zůstat, odkoupena americkou firmou General Electric a připadla pod názvem GE Aviation Czech pod leteckou divizi firmy GE.

Firma Walter se musela odstěhovat a původní areál firmy podstoupil demolici. Mezi prvními objekty byla zbourána z architektonického hlediska zajímavá Kumperova vila (zbyl jen středový objekt), která k tomuto objektu přiléhala.

(1734 – 1806)

• Jeden z hlavních ekonomických manažerů revoluční vzpoury amerických osad proti britskému koloniálnímu útlaku. Patřil mezi hlavní osoby při řízení finanční politiky mladé republiky, (Ameriky) která 4.července 1776 získala nezávislost.
• Byl přezdíván jednodušše a výstižně “finančník” .
• Jeho posláním bylo vytvořit partnerství mezi státem a byznysem. Tvrdil “K tomu, abychom mohli udělat nějaký dobrý čin, musíme být naplněni odvahou zasít mezi americké obchodníky takový duch podnikání a zaměřit jejich pozornost k takovým předmětům činnosti, které přinesou co největší užitek veřejnosti. Vlastní zájem obchodníků a veřejné blaho kráčí ruku v ruce a nepotřebují žádnou nápovědu ani mentory.”
• Ikdyž začínal zcela od nuly – téměř bez prostředků, dokázal vybudovat finanční zázemí, především díky tomu, že ctil tři principy: POVĚST, KONTAKTY, PÉČE O DETAIL. Po otci, který se zabýval bez valných úspěchů loďařstvím, nezdělil žádné velké bohatství, za to měl bystrou mysl, kterou spolehlivě doplňoval svým talentem navazovat správné kontakty na správném místě. Když jako mladý nastoupil u Willing and Company, společnost zabývající se námořní přepravou (po 10ti letech se stal jedním ze společníků a společnost nejúspěšnější firmou Severní Ameriky) rozvinul své bohatství vysoce ziskovými dodavatelskými službami spojenými s atraktivním a velmi žádaným zbožím, jako byl tabák, cukr a indigo z Jamajky, nebo přepravou mouky a alkoholických nápojů.
• Díky kontaktům – vytvářel četné partnerské formy, z nichž se mu urodilo zakládání a řízení společností pro najímaní lodí a investování po celém světě. Na svou dobu byl jeho počin velmi odvážný, neboť severoamerická populace uvažovala a jednala v duchu farmářské filosofie. To je vše si udělej sám, kdežto Morris razil vše dělej s propojováním lidí.
• Největší úspěchy však zaznamenal při obchodování s cennými papíry, kdy francouzkým investorům prodával papírové peníze, jež americké osady vydávaly jako svého druhu dluhopisy, jež byly oblíbeným předmětem spekulace. Ikdyž Morris často velmi riskoval, vždy se vyhýbal hazardnímu podnikání. Zastával názor: “Přesnost a dochvilnost jsou nejlepší součásti obchodního kapitálu každého podnikatele, který chce dosáhnout úspěchu poctivou cestou.”
• Morris byl tvrdý odpůrce Britské nadvlády nad Amerikou a vášnivý vlastenec. Byl delegátem kontinentálních kongresů, který připravil vzpouru proti britskému králi a slavné Prohlášení nezávislosti. Když svými penězi záchranil i americkou revoluci, tím že podpořil Washingtonovu armádu, které financoval potraviny, oblečení, i podporu. Za to získal 20.2.1781 funkci Správce financí, kterou odhlasoval Kongres jako nejvyšší možné postavení ve státě pro výběr daní. Tento post byl v Americe úplně nejvyšší, v té době totiž Amerika neměla ani prezidenta ani vládu.
• Morris si vytkl cíl vytvořit centrální banku. (V tomto čase neexistoval žádný bankovní system, žádné investiční společnosti ani žádná burza.) Brzy založil první národní finanční instituci s názvem Bank of North America, kterou velmi rychle začala využívat i francouzská vláda a splácet jejím prostřednictvím řadu plateb. Jako první přišel se systémem dlouhodobých úvěrů za nižší úroky, ale vždy jen pro přesné projekty, které měli pravděpodobnost úspěchu v budoucnosti. Morrisova banka měl tak významné postavení díky důvěryhodnosti zahraničních věřitelů. Morris se výrazně zapsal do dějin finančního podnikání i tím, že na vlastní riziko vydával a podepisoval papírové peníze, kterým se říkalo “Morris notes” (Morrisovy bankovny, které byly kryty zlatem. (Nejednalo se o předchůdce dnešního dollaru).

(1876 – 1932)

Československý podnikatel, král obuvi – tvůrce světového obuvnického impéria, starosta Zlína (1923–1932), veřejný činitel.

• Spolu s bratrem Antonínem ml. a sestrou Annou založil r. 1894 ve Zlíně obuvnickou firmu Baťa a postupně z ní vytvořil rozsáhlý komplex výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí, byl jedním z největších podnikatalů své doby. Zavedl originální metody řízení výroby a obchodu a také systém motivace pracovníků, dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomm. Jeho postupy byly na tehdejší podnikání revoluční a jsou stále užívány jako příklady top management. Rozsahem svých aktivit (35 oborů výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí) působil na úroveň podnikání v Československku nízkými cenami svých bot ovlivnil profil spotřebního průmyslu. Spolu s budováním svého továrního areálu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Jako jeho starosta prosadil koncepci zahradního města s originální funkcionalistickou architekturou; ze Zlína se tento styl šířil spolu s Baťovými továrnami do dalších míst v Československu, Evropě a Severní Americe. Vytvořil rozvětvený vzdělávací systém. Své zaměstnance motivoval k využívání zdokonalovacích kursů celoživotního vzdělávání, zřídil pro ně odbornou školu (Baťova škola práce pro Mladé muže a Mladé ženy). Jako starosta Zlína prosadil zavedení experimentálních forem veřejného školství (zlínské pokusné školství). Zřízením nemocnice ve Zlíně položil základy k moderní péči ve městě a regionu. Prosazováním projektů dálkové železniční, letecké, říční a silniční dopravy mířil ke zlepšení soustavy komunikací v rámci zlínského regionu i celého Československa.

• Tomáš Baťa pocházel z rodiny, která se po staletí zabývala ševcovstvím. První zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa (Batiu, Batiku, Batu) je z roku 1667. V sousedních Želechovicích je již roku 1644 téhož příjmení (snad významem “táta”) Jánoš Baťů a Jan Batík a již roku 1580 Václav Batiů. Tomáš, třetí dítě Antonína Bati, se narodil 3.4.1876 ve Zlíně v Dlouhé ulici. Ve věku 8 let mu zemřela matka. O dva roky později se jeho otec rozhodl znovu oženit a zároveň přestěhovat rodinu a živnost do Uherského Hradiště. Už v raném věku 12 let se začal zajímat o řemeslo. A to nejen jak boty vyrábět, ale taky jak je co nejlépe prodat. V té době už v podstatě ovládal vše, co mu k živnosti ševce postačovalo. Ve 14 letech odešel mladý Tomáš z domova. Proti vůli svého otce odjel do Prostějova, kde pracoval u firmy Fäber, vyrábějící ševcovské stroje. Tam se velmi zajímal o stroje ulehčující a zrychlující práci ševců. Brzy však dostal výpověď, protože se jeho zaměstnavatelé obávali konkurence. Tomáš se vrátil do otcovy dílny, ale po vzájemné neshodě odjel bez peněžních prostředků do Vídně za svou sestrou Annou. Ta mu finančně vypomohla a mladý Tomáš začal podnikat na vlastní pěst ve vlastní dílně. Jeho horlivost po zisku byla ovšem záhy ukončena neznalostí tamějšího trhu. Navíc neměl úřední povolení vykonávat řemeslo. Proto se v doprovodu svého otce vrátil zpět do Uherského Hradiště, kde se stal obchodníkem.

• V roce 1894 se nechali Tomáš, bratr Antonín a sestra Anna vyplatit svým otcem z rodinného podniku. Od své zesnulé matky dostali věno 800 zlatých, se kterým ve Zlíně založili obuvnickou živnost, ohlášenou na nejstaršího sourozence Antonína Baťu ml. Podle tehdejších norem nebyl totiž Tomáš ještě plnoletý. Původně žádali o povolení obuvnické živnosti v Uherském Hradišti, kde jim město jejich záměr provozovat živnost na výrobu obuvi a vybudovat obuvnický podnik, nepovolilo. Ve Zlíně však získali pro své podnikání pochopení a souhlas k zahájení výroby obuvi. Tím město Zlín posvětilo, aniž by o tom radní dopředu věděli, založení základů budoucího obuvnického komplexu. Sourozenci Baťovi zpočátku vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv na symetrickém kopytě. (Jde o stejný tvar kopyta pro levou i pravou nohu). Při její výrobě využívali především práce domácích dělníků. Zaměstnávali okolo 10 dělníků, kteří museli pracovat fixní pracovní dobu, za kterou dostávali pravidelnou týdenní mzdu. Tento způsob řízení podniku byl na tu dobu velice neobvyklý, ale také velmi průkopnický.

• V létě 1895 byl veškerý jejich majetek zastaven na splátky a směnky, které už nebylo možné platit. Začaly jim hrozit žaloby ze stran věřitelů. Přišla krize a Baťovi zjistili, že jsou na dně. Když Antonín odešel na vojnu, tak se Tomáš ujal vedení podniku. Pokusil se zbavit dluhů a to způsobem, který sám popisuje těmito slovy:

„Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“

• Do léta 1896 se Tomáš dluhů zbavil. Brzy nato však měla firmu postihnout další pohroma. Firma Koditsch a spol., u níž měli všichni ševci, včetně Baťových, uloženy směnky, zkrachovala. Firmu Tomášova otce to zruinovalo. Tomáš se ovšem nechtěl vzdát. Přišel s inovacemi, které měly tuto situaci vyřešit. Rozhodl se začít šít boty z plátna. Plátno bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. O tzv. „baťovky“ (plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou z pravé kůže) začal být díky reklamě obrovský zájem. Výroba se rozjížděla ve velkém, proto Baťa roku 1899 zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem.

• Anna Baťová, sestra obou bratrů, se zasloužila o prosperitu firmy Baťa. Převzala od bratrů ekonomiku firmy a svým přístupem neumožnila zbytečné plýtvání či nekoncepční rozhazování získaných finančních prostředků. Působila zde do svého provdání r.1898.

• V roce 1897 byly všechny dluhy zaplaceny. Po dokončení stavby železniční trati z Otrokovic do Vizovic postavil Tomáš svou první výrobní budovu, v ní roku 1900 zaměstnával 120 lidí. Postupem času odkoupil další pozemky na území města Zlína, kam začal rozšiřovat firemní infrastrukturu. Tomáš Baťa firmu přejmenoval ke dni 1. srpna 1900 na veřejnou společnost T&A Baťa. Hlavní činnost byla výroba plátěné a houněné obuvi. Firma byla v rozkvětu, ale její spoluzakladatel a bratr Tomáše Antonín Baťa ml. vážně onemocněl tuberkulózou.

• Tomáš Baťa přenechal na čas vedení podniku svému spolupracovníku Štěpánkovi a rozhodl se odjet do Ameriky, získat nové zkušenosti se způsoby organizace práce, výplaty zaměstnanců a uskladnění polotovarů pro výrobu obuvi. Po skoro půlročním pobytu v USA přijel na jaře 1905 a do Zlína přivezl s sebou nové plány výstavby továrních budov i nadšení pro americký směr managementu. Objednal též nové výkonnější stroje přímo z USA. Po svém návratu začal také Baťa stupňovat požadavky na dělníky: za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky.

• V roce 1908 zemřel těžce nemocný Antonín Baťa. Tomáš zůstal jediným vlastníkem firmy T&A Baťa, jejímž hlavním cílem zůstávala výroba lehkých baťovek. V roce 1910 bylo v podniku zaměstnáno asi 350 dělníků, denně se vyrobilo více než 3000 párů bot. S rostoucím objemem produkce rostla také imigrace nových pracovních sil. Nastal problém, kam všechny dělníky ve Zlíně ubytovat. Proto Baťa začal s výstavbou tzv. Baťových domků. Spolu s nimi vznikly ve Zlíně další budovy, které dnes tvoří charakteristickou architekturu celého města. V roce 1912 přešly obuvnické dílny na výrobu celokožené obuvi. Byly také prováděny opatření k prohloubení racionalizace a intenzifikace práce. Firma uzavírala s dělníky pracovní smlouvy, podle nichž dělníkům, kteří nedosáhli předepsaného pracovního výkonu, účtovala k náhradě tzv. ztráty na režiích. Jinak byli dělníci pokutováni za nedostatečně a špatně provedenou práci. V témže roce se Tomáš Baťa oženil s dcerou správce vídeňské dvorní bibliotéky Marií Menčíkovou. Po dvou letech přišel na svět jeho jediný syn Tomáš II.

• Hned na začátku první světové války dostala firma zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, tzv. bagančat. Počet pracovníků i denní pracovní výkon rychle rostly. Stovkám mužů se pomocí práce v továrně podařilo vyhnout se povolávacím rozkazům, protože firma vyráběla pro rakousko – uherskou armádu. K válečným poměrům patřilo také to, že v podniku pracovala skupina ruských válečných zajatců. Od roku 1914 do roku 1918 se počet Baťových zaměstnanců zvýšil desetinásobně. Na konci války činila denní výroba téměř 6 000 párů obuvi a odhaduje se, že polovina armádních bot byla právě odsud. Byla zřízena vlastní koželužna a zakoupeny velkostatky pro zásobování dřevem a potravinami pro zaměstnance. Vlastní výrobou surovin firma ušetřila na nákladech. Ze stejného důvodu začala otevírat vlastní prodejny nejen ve Zlíně, ale po celém státě: v Praze, v Liberci, ve Vídni, v Plzni a dalších městech.

• Bezprostředně po skončení války byla firma postižena odbytovou, výrobní a finanční krizí, způsobenou ztrátou válečných dodávek, stagnujícím zahraničním obchodem a sníženou koupěschopností obyvatelstva. Na konci roku 1918 začala firma tuto krizi řešit tím, že zřizovala osobní účty svým zaměstnancům z jejich vlastních mezd a vkladů. Tato konta byla úročena 10% úrokovou mírou. Tyto naspořené peníze byly použity jako investice do provozního kapitálu, ačkoliv zaměstnanci si po udání důvodu mohli tyto účty vybrat. Toto řešení krize mělo jen dočasný charakter. V roce 1919 se začalo v Baťových závodech stávkovat. Baťa již nemohl tuto stávku potlačit, tak nechal založit odborové organizace, kam si mohli dělníci volit své zástupce. Krize vyvrcholila o rok později, kdy došlo k celonárodní dělnické stávce. To zapříčinilo vznik Komunistické strany Československa. Tovární sklady byly zaplněny zbožím, v něm uložený kapitál se nehýbal a chyběl. Proto se Tomáš Baťa rozhodl k odvážnému a důmyslnému kroku. Dvakrát snížil cenu obuvi, čímž chtěl vyprodat sklady. Nakonec snížil ceny o 50 % a mzdy o 40 %. Pracovníkům to vykompenzoval tím, že jim poskytl určité slevy (např. 50% zlevnění zboží ve firemním konzumu). Poloviční ceny působily jako magnet na zákazníky. Zásoby bot se výborně prodávaly a Baťa inkasoval deflací drahocenně zhodnocené peníze. Tímto opatřením prorazil krizové sevření, a jeho levné boty začaly ovládat trh. Čtyři písmena BAŤA se staly všudypřítomným symbolem odvážného a úspěšného podnikání. V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček. V témže roce se Baťa rozhodl sestavit svoji kandidátní listinu ve volbách do obecního zastupitelstva s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“ Volby vyhrál, získal 17 mandátů ze 30 a stal se starostou.

• Noví dělníci, kteří do Zlína přicházeli ve dvacátých letech 20. století za prací, byli okamžitě přijati na pracovní smlouvu do hlavní výroby, případně nastoupili dle vlastní specializace – stavaři, elektrikáři, chemici, atd. do dalších, nově tvořících se provozů firmy. Ti nejlepší z celého podniku měli možnost po pracovní době navštěvovat Baťovu školu práce k získání vyšší kvalifikace, vyšší odbornosti, mohli se věnovat výuce cizích jazyků. V této škole viselo Baťovo heslo: “Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš”. To vše vedlo postupně k získávání řídicích a manažerských funkcí jak v Československu, tak i v nově zakládaných pobočkách po celém světě.

„Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Obchod je služba lidu. Čím důkladněji pochopí obchodník tuto pravdu, tím více bude rozšiřovat okruh lidí, kteří budou stát o obchodní spojení.“

• Baťa se začal v roce 1919 orientovat na zahraniční obchod. V zahraničí budoval obchodní síť prodejen. Prodával za ceny pod cenovou úrovní konkurence, čímž ji dokázal likvidovat. Výroba vzrůstala, na konci roku 1925 pracovalo v Baťově koncernu 5 200 zaměstnanců. V prvním sestaveném desetiletém plánu předpovídal denní výrobu 100 000 párů bot, ale tento plán byl po roce překonán téměř o dvojnásobek. Proto se začaly tvořit roční plány, které v sobě zahrnovaly plány veškerých oddělení výroby. Ty byly dále rozděleny na týdenní plány a ty pak na denní programy. Tudíž na každý den byl stanoven přesný obrat, kterého muselo být dosaženo.

• Další revoluční inovací bylo vytvoření hospodářských jednotek, které měly vlastní účet zisků a ztrát. Tyto samosprávné dílny tvořily základní buňku celého podniku. V čele stál mistr, který za vše nesl zodpovědnost. Každé oddělení (dílna), v pravém smyslu slova, kupovalo ve výrobním procesu od předcházejícího oddělení zboží, které po zpracování zase prodávalo následujícímu oddělení. Přitom si muselo pečlivě polotovary překontrolovat a převzít – jak je jednou převzalo, neodvolatelně odpovídalo za kvalitu. Tím Baťa ušetřil na kontrolorech, a přitom vyráběl ve špičkové kvalitě. Na tento systém navazoval systém správních budov, který fungoval na podobném principu.

Tomáš Baťa užíval čtyři základní druhy mezd:

• pevná mzda – brali technicko-hospodářští a administrativní pracovníci

• individuální úkolová mzda – dostávali dělníci na některých speciálních postech

• kolektivní úkolová mzda – pro dělníky v dílnách

• mzda účasti na zisku – pobírali někteří vedoucí pracovních úseků

• Vždy na konci roku byla každému přinesena knížka, do které se muselo napsat, kolik by si chtěl v příštím roce vydělat. Baťa prohlašoval: Jste moji spolupracovníci (výraz dělník nepoužíval) a mojí povinností je, vytvořit Vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat.

• Baťa byl čtvrtým nejbohatším člověkem v Československu. Ačkoliv hospodářsky velmi pozvedl chudý kraj a dal lidem práci a vyšší životní úroveň, v očích komunistů byl jen kapitalistický vykořisťovatel. Ve 30. letech dělnický pěvecký soubor “Modré blůzy” zpíval: Copak v této republice, tu si Baťa fouká, však až přijde revoluce, ať se ztratit kouká.

(V revolučních zvratech se pak ztratil až Jan Antonín Baťa – ten se po válce už domů nevrátil, a i tak dostal u soudu v nepřítomnosti 15 let těžkého žaláře).

• Typická je také Baťova cena, která skoro vždy končila devítkou. Jednoduše 999 Kč vypadá opticky lákavěji než 1000 Kč, přitom jde o rozdíl pouhé jedné koruny.

• V letech 1926-1928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána v závodech Henryho Forda. Produktivita práce vzrostla o 75 % a počet zaměstnanců o 35 %. Čistý obrat firmy činil 1,9 miliardy předválečných korun. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex 30 budov. Koncern se rozrůstal a Baťa také podnikal v dalších sférách hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl a mnohé další). Baťa v roce 1931 vyráběl ve Zlíně, Otrokovicích, Třebíči, Bošanech, Nových Zámcích. Roku 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost se základním kapitálem 135 000 000 korun. Už dlouho předtím vznikaly dceřiné společnosti po celém světě, k tomu přibývaly továrny v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Vytvořil celou řadu výchovných i vzdělávacích organizací (Baťova škola práce). Ve Zlíně vzniklo vlastní filmové studio, které se zabývalo natáčením reklam na obuvnické výrobky. Později se ze studia staly známé Filmové ateliéry Kudlov.

• Tragická smrt, let do Möhlinu – 12. července 1932 Tomáš Baťa zahynul spolu se svým pilotem při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle Junkers F 13 letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky v městečku Möhlin na břehu Rýna, kde byl přezdíván “Der tschechische Schuhkönig”. V té době, kdy vrcholila velká hospodářská krize, měla firma Baťa pobočky již ve více než 60 státech. Vznik poboček v řadě zemí, kupř. i v Möhlinu, byl iniciován především zvyšováním dovozních cel a ochranou místních trhů vládní politikou. Kupř. koncern Baťa v Möhlinu získal pozemky o výměře 24 hektarů za velkorysou nabídku 1 franku za metr čtvereční, což svědčí o renomé českého průmyslníka a také o faktu, že na 2800 obyvatel zdejší obce připadalo 100 nezaměstnaných. Celý průmyslový areál i se službami a kolonií domků byl dokončen v 50. letech a s výrobou bot se zde skončilo až v roce 1990.

• V podnicích Tomáše Bati tehdy mělo obživu třicet tisíc zaměstnanců, firemní továrny a prodejny se rozkládaly na čtyřech kontinentech. Ve Zlíně naproti továrnímu kolosu stálo Náměstí Práce s dvěma obchodními domy, sociálním ústavem, hotelem a kinem (největší biograf ve střední Evropě), skoro hotová byla školní čtvrť, přibývaly internáty a pavilony v nemocnici, město lemovaly zahradní čtvrti s jeden a půl tisícem domků pro zaměstnance. Do vedení firmy se dostal Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín Baťa a spolu s Dominikem Čiperou a Hugo Vavrečkou (akcie firmy byly převedeny na Jana A. Baťu a Marii Baťovou, vdovu po Tomášovi). Rozvoj podnikání pokračoval, stejně jako budování Zlína.

  zdroj: wikipedie